Monster? No, Stark. (Avengers CZ)✔

42. - Poslední chvile života.

Tony's pov.

Drželi nás dlouho, možná několik týdnů. Každý den jednoho z nás odvedli a vraceli ho v bezvědomí. Bylo mi jasné, že mučili Emily a tím mučili i nás ostatní.

Prudce se rozrazily dveře od věznice a dovnitř vstoupil ten peroxid. Na tváři měl arogantní úšklebek a přeletěl nás pohledem. "Dobré ráno," řekl a z jeho hlasu jen kapal jed.

Pohlédl jsem na něj a zamračil se. "Kde je Emily?!" štěkl jsem na něj rozzuřeně. Drželi ji totiž v jiné cele, odstřiženou od nás, abychom si nemohli navzájem dodávat odvahu.

Podíval se na mě a ušklíbl se. "Neboj se, Starku. Brzy tu svou malou děvku uvidíš," řekl posměšně.

Prudce jsem praštil do silového pole. "Nemluv tak o ní, ty hajzle!" zařval jsem.

Ostatní, kteří ještě měli sílu na protesty, se ke mně přidali.

"Ještě jednou to řekneš a zabiju tě jako prvního!" vyhrožovala Wanda.

Peroxid se jen zasmál. "Vyhrožovat ve tvé pozici bych si nedovoloval, Maximovová," řekl přehnaně sladkým hlasem, který mi připomněl ten můj, který jsem používal, abych každou dostal do postele.

Tentokrát se ozval Clint. "Abys toho nelitoval, peroxide," zasyčel nebezpečně, jakoby Wandu chtěl chránit.

Peroxid si nás všechny přeměřil pohledem. "Dnešní představení si jistě náležitě vychutnáte všichni. Těšte se," řekl a odešel pryč, aniž by kohokoliv z nás odvedl.

"Máte nějaké nápady, co tím mohl myslet?" zeptal se Sam starostlivě.

"Netuším, ale bojím se, že to tentokrát bude horší než to, co jsme doposud zažili," řekl jsem zamyšleně. "Pietro? Ty máš nějaký nápad?" zeptal jsem se ho, protože jako jediný byl ticho.

Chvíli trvalo, než se jeho hlas ozval. "Ne," řekl jen a v jeho hlase nebyla jediná stopa po jakékoliv emoci. Byl pasivní, jakoby se nám vzdaloval.

Je mi jasné proč. Protože pokaždé, když Emily viděl, byl připoutaný a nebyl schopný se pohnout. Nemohl se jí nijak dotknout, utěšit jí. Nikdo z nás nemohl, nedovolili to.

"Pietro? Nesmíš tomu propadnout," řekla Wanda, ale ani její hlas nezněl nijak živě. Nikdo z nás už neměl téměř sílu odporovat.

Bělovlásek se už ale neozval. Byl zticha, jako pokaždé. Možná vzpomínal na to, jak všechno bylo v pořádku. Všichni jsme byli v bezpečí a on byl s mou dcerou.

Posadil jsem se na postel a hleděl do zdi. Byl jsem tak bezbranný. Nemohl jsem nic udělat, abych je odsud dostal a zachránil je tak. Hlavně Emily. To, co s ní dělali, si nijak nezasloužila. Neprovokovala je, jen tiše snášela své utrpení. Nechtěla nás nijak trápit svým křikem, tak při mučení téměř nekřičela, pokud to jen trochu šlo.

Po několika hodinách mlčení se otevřely dveře od věznice.

Rychle jsem vstal a přešel k silovému poli. Jen doufám, že se to představení nebude točit kolem Emily...

Dovnitř vešel ten peroxid se Sharon po boku. Bloncka v ruce držela řetěz. Když s ním škubla, do věznice doslova spadla moje dcera.

"Emily!" vykřikl jsem a praštil do silového pole. Nechtěl jsem, aby tu byla. Přál jsem si, aby se to představení netýkalo jí, ale Sharon věděla, jak nám nejvíc ublíží.

Zvedla ke mně smutné oči, ale odmítala plakat. Mastné vlasy měla kolem obličeje. Na sobě měla jen hadry, které zakrývaly část hrudníku a část od podbřišku po polovinu stehen. Po těle měla modřiny a krvavé šrámy. Kolem krku měla připoutaný obojek a k obojku zase řetěz, který Sharon svírala v ruce. Co všechno jí museli dělat?