Přijet na místo, kde už jste byli, procházet chodbami, které dávno znáte, poznat člověka, co je vaším dlouholetým přítelem, a to všechno po dobu šestnácti let, ale nevzpomenout si na to, když tam znovu přijedete po čtyřech letech?
Poněkud zvláštní...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
,,Znovu si to zopakujeme Claris, ano?" ohlédne se na mě přes rameno mamka, když už vyjíždíme s autem do zjevně posledního kopce, než dojedeme do cíle.
,,Zákaz chození do západního křídla, zákaz chodit do čtvrtého patra a nakonec, žádné ponocování." odříkám spolu s ní, jen otráveně.
,,Děláš, jako bych něco provedla už teď, a to jsem ještě nepřekročila práh." obrátím oči v sloup, a stačím si všimnout, že táta vypnul motor a odpoutává si pás.
,,To sice ne, ale je mi jasné, že i tak se dostaneš brzy do nějakého maléru." oponuje mamka přesvědčeně, sama si odepne i svůj pás a vystupuje z vozidla ven.
Ještě než to udělám i já se na celé to sídlo podívám skrz okno.
Zajisté je zrenovované, jelikož jinak by to byly jen ruiny, a celé z kamenných základů se nade mnou tyčilo jako skála. Temná a chladná skála.
To místo na mě moc pozitivně nepůsobilo, ještě ke všemu, když po obvodu jsou v každém z pater na fasádě obrovští chrliči s hrůzostrašnými pohledy, jež nějací sochaři vytesali. Přejel mi z toho mráz po zádech.
Ovšem protesty byly marné už tehdy, co mi rodiče sdělili, kde strávíme letní prázdniny.
Maminčina kolegyně z práce jí to nabídla, že oni si v jejich sídle užijí klid a ticho, a mně se tu bude dobře učit. Že prý čerstvý vzduch provětrá veškeré mé mozkové buňky.
Letošním rokem jsem propadla z anatomie člověka na medicínské fakultě, a na konec srpna mám předepsaný termín opravných zkoušek.
Rodiče z toho byli zklamaní a rozrušení, a nechápali, jak jen se něco takového mohlo stát.
Prostě a jednoduše mi ten předmět nejde. Nechápu ho. A vlastně mám stejné trable i ve všech ostatních předmětech. Není to učiteli, ale mnou. A nebo možná i celkově tím oborem.
Medicína mě nebaví, a z představy krve se mi dělá mdlo. Avšak dle mých ctěných rodičů je právě tohle povolání přesně pro mě. Jsem přeci bystrá, ostražitá a ochotná pomáhat.
To sice pravda je, ale na to být doktorkou a hrabat se někomu v břiše, to je nad moje síly.
No, bědování jsem si užila více, než měsíc, teď se s tím musím smířit a pustit se do učení.
Jen co mě ovanul čerstvý letní vzduch, k mým uším dolehlo ptačí zpívání a tvář mi zahřálo horké slunce, má nechuť se umírnila. Došlo mi, že je to daleko lepší, než sedět doma v bytě a poslouchat zvenčí zvuky aut a uječených sousedek.
Popadla jsem z kufru svou sportovní tašku, a následovala mamku dovnitř.
Vchodové dveře byly třikrát větší než já, okované železem a natřené tmavým nátěrem. Dřevo bych odhadovala možná na eben, ale to si netroufnu tvrdit.
