Přijet na místo, kde už jste byli, procházet chodbami, které dávno znáte, poznat člověka, co je vaším dlouholetým přítelem, a to všechno po dobu šestnácti let, ale nevzpomenout si na to, když tam znovu přijedete po čtyřech letech?
Poněkud zvláštní...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Tak... A co budu dělat teď?
Ani nevím, jestli stále platí to s tím doučováním, jestli spolu ještě vůbec někdy promluvíme, nebo jakým směrem jsem tímhle posunula svůj osud?
Jenže tohle vše jsou otázky, které mi zodpoví až čas.
A proto se po dlouhém zamýšlení rozhodnu pro něco, co mi rozproudí nepatrnou dávku nervozity v mém těle, až cítím jemné chvění. Doufám, že jsem poslední, kdo bude mít možnost psát nějakou dokumentaci v deníku, a v tuhle chvíli jsem si usmyslela, že tam sepíšu svoje poznatky z posledních několika dnů.
Propiskou píšu po papíře, o jednu stranu dál vynechanou z posledního zápisu s udáním dnešního datumu. Pojala jsem to pro všechny případy jako dopis pro někoho jiného, kdyby něco přeci jen nevyšlo, tudíž jsem psala v podstatě svému budoucímu já, jako již před lety.
Začala jsem od chvíle, kdy za mnou přišel Darren do pokoje a navrhl povídání o minulosti, na níž se nepamatuju, poněvadž mi vymazal paměť, a u chvil v prostorách kdesi pod stavbou se na chvilku zasním, zavřu oči a zavzpomínám znovu na ten pocit... Bylo to pro mě jako jídlo, které jste ochutnali, jeho chuť vám přišla jako chuť ovoce z rajské zahrady ale vy jste věděli, že ho už nejspíš nikdy neokusíte, přestože si to moc přejete.
Nicméně jsem se musela probrat ze snění a pokračovat v zápiscích, kde jsem popsala Adamovu návštěvu do všech detailů, ale přece jen se u té části s mou smrtí pozastavila.
Ani sama nevím, jaká se mi ta představa jevila. Na jednu stranu mě děsila, to ne že by neděsila. Koho by taky neděsilo takovéhle zjištění, že jestli se situace nevyvine jinak, tak to dopadne stejně? Že ho tentokrát ta naštvaná bohyně pošle do věčných temnot už doopravdy bez možnosti záchrany od Darrena, jako tomu bylo s tím prvním probodnutím Nemesinou holí?
Ovšem na straně druhé tu bylo něco, za co jsem byla ráda.
Konkrétně za to, že ta smrt přišla po tom, co jsem se odhodlala ho chránit vlastním tělem.
Je to sice možná až přeslazené klišé z dívčích románů, jaké jsem čítávala, ale když jen pomyslím na to, že i já udělám takovýhle hrdinský čin pro někoho, kdo za to stojí... Nevím, cítila jsem se jako hrdina. Jako Achilles, nebo snad Odysseus, anebo dokonce i hrdinové z Marvel studií.
Bylo to zkrátka něco, co mi dodávalo domnění, že jsem se svým životem naložila jak nejlépe jsem mohla.
Nakonec tedy dopíšu svůj osobní zápis mého přítomného já do deníku, ten pak zavřu, odložím na stolek a položím na něj raději pár knih, než s rukama propletenýma v klíně opět začnu přemýšlet nad tím, co teď budu dělat.
Poslední dobou se mi zdá, že není co dělat, když tedy zrovna netahám z Darrena rozumy.
A vtom jsem se lišácky ušklíbla, vstala z postele a potichoučku se vykradla na chodbu.
