Přijet na místo, kde už jste byli, procházet chodbami, které dávno znáte, poznat člověka, co je vaším dlouholetým přítelem, a to všechno po dobu šestnácti let, ale nevzpomenout si na to, když tam znovu přijedete po čtyřech letech?
Poněkud zvláštní...
Oups ! Cette image n'est pas conforme à nos directives de contenu. Afin de continuer la publication, veuillez la retirer ou télécharger une autre image.
Váhala jsem sama se sebou vážně dlouho. Neustále jsem dávala dohromady naprosto všechna možná i nemožná pro a proti.
Když však zvíře se zakňučením položí hlavu na matraci a sklopí uši, s povzdechem se odkryju, vezmu si telefon, kde zapnu svítilnu a ještě si přes sebe přehodím svůj bílý hedvábný župan.
Pes vypadal nad míru spokojen, což mi potvrdilo i to jak hbitě vrtěl ocasem.
,,Tak mě veď ty jeden chlupáči." s mírným úsměvem ho podrbu na temeni hlavy, avšak hned potom už se otáčí ven z místnosti.
Pásem světla mířím k zemi. Retrívr se vydal nahoru po schodišti, z druhého patra do třetího, a když se ani tam nezastavil a stoupal stále výš, začalo se mi dělat trochu šoufl. Jako by mi žaludek sevřela ledová ruka a mysl zatemnil náhlý strach.
Nevím proč jsem se začala bát. Vždyť, co mě může čekat někde, kde to zeje prázdnotou a jediné co se tam nachází je pouhopouhý obraz? Řekla bych, že se asi nepromění z ničeho nic v lidožravou zrůdu...
Raději jsem sama sebe přesvědčila, ať se nezabývám těmihle absurdními myšlenkami a dávám pozor na cestu. Což se ukázalo jako velice dobrý nápad, poněvadž se pes zastavil a já do něj málem kopla.
Pozorně jsem se zahleděla na to dílo na zdi. Muž stál a tvářil se stejně, pes zrovna tak.
Neodolala jsem a porovnala chlupaté stvoření na obraze s tím, co stálo kousek od mojí pravé nohy. Bylo neuvěřitelné, jak podobní si ti psi byli.
Než jsem stihla začít přemýšlet nad něčím dalším, zvíře položilo tlapu na nějaký kámen na podlaze, a ten se lehce propadl.
S vykulenýma očima zírám na obdélník v podlaze, dokud mou pozornost neupoutá další dění.
Obraz se začal z jedné strany odklánět, dokud neodhalil tajnou chodbu za ním. Ta vypadala ještě temnější, opuštěnější a špinavější, než ta, v níž jsem stála teď.
Zvíře se okamžitě vydalo vstříc nově odhalené chodbě.
Já opět zaváhala.
Nijak zvlášť se mi nechtělo jít dalšímu neznámému naproti, ale zároveň mě k tomu cosi nabádalo. Lákalo.
Cítila jsem se, jako když se do vás vlévá adrenalin těsně před sešupem na horské dráze.
A než si to pořádně uvědomím, nohy vykročí jako by měly vlastní rozum a převzaly vládu nad zbytkem těla.
Pomalu a obezřetně kráčím úzkou cestou, která se snad dle mého stále zužuje a ztemňuje. Jako kdyby mě to pohlcovalo.
Zvíře jsem naštěstí stále mohla lehce vidět před sebou, jak mě vede dál do vnitra a nepozastavuje se.
