Přijet na místo, kde už jste byli, procházet chodbami, které dávno znáte, poznat člověka, co je vaším dlouholetým přítelem, a to všechno po dobu šestnácti let, ale nevzpomenout si na to, když tam znovu přijedete po čtyřech letech?
Poněkud zvláštní...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Seděla jsem v křesle jako přibitá. Jeho slova nechala moje tělo i rozum na chvíli zamrznout, než jsem si začala pořádně v hlavě přebírat, co mi sdělil.
Letmo se ohlédnu na šachovnici, kde můj král stojí v obležení černých figurek bez možnosti úkrytu, než pozornost věnuji opět a pouze jemu.
Prohra ve hře mě nijak netíží. Problém je, že když už se zdálo, že se mi rozhodl se otevřít, tak já na jeho svěřování neměla dostatečnou sílu. Nemám tušení, proč zrovna v takovouhle chvíli se mě moje podvědomí snaží stáhnout.
Zatímco já se prala sama se sebou, on jen skláněl hlavu k plamenům v krbu a pravou rukou se opíral o římsu.
,,Já-" začnu mluvit, ale slova se mi zadrhnou v krku. Nějak nevím, co bych měla dalšího říct. A nevím ani, proč se mi do tváří vlévá horkost. Já se umím červenat vážně i v těch nejnevhodnějších chvílích!
Po dlouhé době ticha se na mě otočil a v očekávání mě mlčky pozoroval. Já se rozhodla vstát.
Svůj zrak upírám kamkoliv k zemi, než ze sebe vysoukám konečnou odpověď. ,,Měla bych už asi jít."
Nic na to neřekl, a já tedy vyšla směrem k dřevěné desce od východu z téhle skrýše ven, zády k němu.
Než jsem však mohla desku odklopit a vydat se vstříc temné chodbě, zastavil mě svým oslovením. ,,Claris?"
Pomalu a nejistě se na něj otočím. S překvapením zjišťuji, že stojí jen pár kroků ode mně. Ještě před tím, co promluví, mě očima sjede od shora dolů a zase zpět, což jen napomůže mému rudnutí. Očima opět uhnu stranou, abych unikla intenzitě těch jeho.
,,Ta rudá barva ti sluší. A nejen v podobě šatů." v hlase mu znělo jemné pobavení, a snad až náznak toho, jak si užívá momentální situaci, v níž má navrch všemi deseti.
Avšak ta poznámka donutila mé líce vzplanout mnohonásobně víc, a raději jsem se rychle otočila na patě a jako blesk, samozřejmě se slepým natahováním rukou ve tmě mířila chodbou zpět do sídla.
Při jemném nárazu do druhé strany plátna s obrazem jsem zpomalila své jednání a potichu odklopovala rám malby. K mému štěstí vše vypadalo jako vždy. Prázdné, tmavé a zaprášené.
Hbitě vkročím na o něco prosvětlenější chodbu, zavřu vchod, jímž jsem před chvílí pádila, jako kdyby mi za zadkem hořelo a stále ve vysokých a klapajících podpatcích mířím ke schodišti s úmyslem sejít do svého pokoje a jít to celé zaspat.
Těsně nad schody ale začnu pociťovat nesnesitelné šimrání v nose, a než si stihnu pořádně zakrýt ústa, kýchnu.
Zprvu se s vytřeštěnýma očima a napnutým sluchem rozhlížím kolem, zda to nikoho nepřilákalo, ale vše se zdálo být v naprostém pořádku.
