Přijet na místo, kde už jste byli, procházet chodbami, které dávno znáte, poznat člověka, co je vaším dlouholetým přítelem, a to všechno po dobu šestnácti let, ale nevzpomenout si na to, když tam znovu přijedete po čtyřech letech?
Poněkud zvláštní...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Pohled Claris
Zažila jsem už občas pocit, že jsem jak přejetá parním válcem a naprosto neschopná pohybu, ale tentokrát to bylo ještě horší.
Hlava mě třeštila, hučelo mi v uších, končetiny odmítaly cokoliv udělat a nejvíce mě trápil zvláštní tlak s tupou bolestí prostupující mi břichem.
Pokoušela jsem se přijít na to, co se stalo, a jen co jsem si vzpomněla na Nemesin hněvivý pohled a rychlý pohyb holí proti mému tělu, donutilo mě to otevřít oči dokořán. V místnosti nebylo nijak prudké světlo, takže to bylo snesitelné a já neutrpěla šok z přebytečného jasu.
Nemusela jsem se nijak dlouho rozhlížet okolo, abych zjistila, že jsem v Darrenově skrýši. Potvrdil mi to pak on sám, když se nade mnou nakláněl se starostlivým pohledem.
,,Jak je ti?" ptal se jako všichni normální lidé. I když jsem si to moc neuvědomovala předtím, nyní mi je jasné, že on je přeci jen pořád taky člověk. Ať si tvrdí, co chce, ať si myslí, bůh ví jaká podivná bytost není, je to jen člověk, jehož potkala v životě velká smůla a prokletí.
,,Jako po bodnutí jednou nahněvanou bohyní." hlesnu ze všech sil. Trochu hůř se mi dýchá, ale to není nic oproti uvědomění, že mi v těle zejí tři rány. Když ale v oblasti, kde její hůl proťala mou kůži, prsty pod tričkem nenahmatám nic, než jen tři jizvy, překvapeně a lehce vyděšeně se na něj znovu podívám. Mojí otázku mi z očí ihned vyčte a odpoví na ní.
,,Ty rány jsem zhojil pár lektvary a zbavil jedu, kterým je její hůl nasáklá." říká to, jako kdyby to dělal každý den. Tak automaticky a skoro až nezaujatě. S povytaženým obočím si lehce odfrknu.
,,Co?" zeptá se téměř dotčeně.
,,No já nevím," pokrčím ledabyle rameny. ,,Já jen, že jsem před ani nevím jakou dobou umírala, a teď na mě mluvíš, jako bych se měla jenom vyspat z kocoviny." řeknu mu, co mi na jeho postoji tak vadí.
,,Tak mi promiň, že jsem tě stihl zachránit, než bys byla během půl hodiny mrtvá, jelikož jed by ti zachvátil celé tělo a vykrvácela bys." odfrknul si tentokrát on a ještě protočil teatrálně oči.
Já mu na to neřekla nic, jen jsem se na něj mračila. I přesto jsem se ale odhodlala k tichému poděkování, na což jen kývl na znamení, že to bere v potaz.
,,Jak jsi mě v tom lese našel?" zajímalo mě. Poslední co si pamatuju, když jsem se válela na špinavé zemi bylo, jak se mi o tvář cosi studeného otřelo, a pak jen tma.
,,To ne já," pousmál se po dlouhé době, a hned mu to prozářilo obličej. ,,ale tady Don. Byl jsem ho zrovna venčit, když mi začal utíkat a dovedl až k tobě. Pak jsem tě odnesl sem a ošetřil. Už ani nepočítám, po kolikáté to bylo." řekl si spíše pro sebe, a pak mu došlo, že to bylo nahlas. Mírně ztuhl.
