Přijet na místo, kde už jste byli, procházet chodbami, které dávno znáte, poznat člověka, co je vaším dlouholetým přítelem, a to všechno po dobu šestnácti let, ale nevzpomenout si na to, když tam znovu přijedete po čtyřech letech?
Poněkud zvláštní...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Přetrpět v tichu a samotě do oběda nebylo těžké. Horší bylo usednou k jednomu stolu a čelit matčiným vyčítavým a otcovým zklamaným pohledům.
Nepromluvili jsme spolu, jen ten oběd prostě odseděli a každý pak šel dělat, co potřeboval.
Ne že bych chtěla, ale vážně jsem se potřebovala učit. Rodiče mi jinou školu financovat nehodlají. Na to, abych dala dohromady peníze na studium nemám možnosti a když už mám čtyři roky základů, měla bych vytrvat až do konce a pak se rozhodnout, co se životem dál.
A proto teď sedím na posteli a snažím se vtlouct si do hlavy detailní popis lidského těla latinskými názvy.
Zrovna když jsem se chtěla dostat od antibrachiak méně složitému capri, začala na okna dopadat celá řada těžkých dešťových kapek.
Až tehdy se moje pozornost přenesla k oknu, jen abych vytřeštila oči nad zjištěním, jaká tma venku již panuje.
Telefon mi následně oznámil, že je už půl jedenácté, a matka mě nezavolala na večeři.
S povzdechem zaklapnu knížku, zapnu na telefonu svítilnu a potichu nakouknu na chodbu. Dveře naštěstí k mému překvapení nevržou, což mi mé plížení do kuchyně usnadňuje, a tak se po špičkách vydám pro něco k jídlu.
V ledničce jsem objevila jogurt s jahodovou příchutí, tak jsem neváhala a vzala si lžičku.
Mezi tím, co jsem jedla, jsem si prohlížela místnost. Vcelku obyčejná kuchyňská linka ze světlého dřeva, avšak zeď kamenná, šedá a přesto vyhlížející útulně.
Jakmile jsem se nasytila, chtěla jsem se vydat zpět do pokoje a jít spát. Vážně chtěla! Ale po tom, co jsem stanula na vrcholku schodiště v prvním patře jsem měla neodolatelnou touhu jít výš. Mnohem výš, a zjistit, co je v tom čtvrtém patře tak ohromujícího či cenného, že tam mám přístup zakázán.
A já to udělala. Pokračovala jsem s mobilem před sebou napříč stavením dál a dál pořád vzhůru, dokud jsem nebyla úplně nahoře. A pokud jsem si představovala cokoliv, realita byla... Mírně řečeno byla naprosto odlišná od veškerých mých představ.
Chodba to byla dlouhá, tmavá, bez jediných dveří a zaprášená. Ty centimetrové vrstvy prachu jsem viděla i v té temnotě, co v prostoru převládala.
Doufala jsem jen, že se neprojeví má alergie a vydala se pomalu dál.
Ať jsem se dívala pečlivěji, nemohla jsem najít náznak ničeho, co by kdy zdobilo ty holé a chladné stěny.
Už bych se bývalá vrátila doopravdy do prvního patra, kdybych světlem v telefonu neozářila cosi, co se zalesklo.
Logicky mě začalo zajímat, co ta chodba skrývá, když se zdála tak prázdná.
