Přijet na místo, kde už jste byli, procházet chodbami, které dávno znáte, poznat člověka, co je vaším dlouholetým přítelem, a to všechno po dobu šestnácti let, ale nevzpomenout si na to, když tam znovu přijedete po čtyřech letech?
Poněkud zvláštní...
Ops! Esta imagem não segue nossas diretrizes de conteúdo. Para continuar a publicação, tente removê-la ou carregar outra.
Litovala jsem, že jsem si v tom spěchu zapomněla doběhnout do pokoje pro mobil, nebo i pitomou baterku!
Teď v té chodbě natahuju ruce před sebe s přáním do ničeho nenarazit.
Což se mi nakonec taky nepovedlo, protože když jsem rukama bloudila po stranách těla, hlavou jsem narazila do dřevěné desky. Rána to byla pořádná, přímá a pěkně dutá.
Se syčením a nadávkami sama na sebe si mnu zasažené čelo, ale všechnu bolest téměř vnímat přestanu, jen co se deska odklopí a odhalí tak mračícího se tmavovlasého muže. Já se na něj naopak usmála. Samozřejmě v rámci možností vzhledem k mému bolestivému úrazu.
,,Co tu děláš?" zeptá se narovinu. Stále se mračí a ani o krok neuhne.
Za chvíli se za jeho zády objevil Don, a jakmile mě uviděl, začal radostně vrtět ocasem. Využila jsem toho, protáhla se kolem muže a klekla si k tomu čtyřnohému stvoření.
,,Přišla jsem navštívit tady chudáka Dona. Usoudila jsem, že se tu musí strašně nudit, když má tak protivného pána." zašišlám směrem k psovi až přehnaně lítostivě, a ten se mnou nejspíše souhlasí, poněvadž štěkne a začne mi olizovat obličej.
,,Počkej! Ten make-up tě ještě otráví! Přestaň!" směju se, ale jemu je to zřejmě jedno a nepřestává mě obdarovávat láskyplnými projevy. Byl tak nadšený, až se nestačím vzpamatovat a s hlasitým smíchem ležím povalená na zemi.
,,Done, stačí." ozval se po době Darren, Don mě skutečně nechal být a popošel kus ode mě, díky čemuž jsem mohla vstát.
Jen co jsem se podívala na muže s pobaveným obličejem, co se mu stačil vytvořit během toho uvítání od jeho mazlíčka, věděla jsem, že to prolomilo jeho bariéry, jimiž se snažil skrýt to, že o mou přítomnost stojí. Já, on a dokonce i ten pes jsme věděli, že to tak je, jestli je skutečně tak dlouho osamělý.
A to mi připomnělo, proč tu vlastně jsem.
,,Tak, jak jsem řekla, dozvím se, co jsi vlastně zač." podívám se na něj přesvědčivě a neoblomně.
Z mého pohledu i postoje poznal, že to myslím naprosto vážně. Než ale stačil cokoliv říct, ještě jsem dodala: ,,A jestli ne dnes, budu za tebou chodit a otravovat tě každý den. Věř mi. Umím lidem lézt na nervy."
Mlčí, jen na mě němě zírá, a snad sám se sebou ještě marně bojuje. Nakonec jen protočí oči, povzdechne si a pokývá hlavou.
Široce se na něj usměju.
Pokynul mi ke křeslům, v nichž jsme seděli i posledně. Avšak než se sám posadil, vytasil se s otázkou: ,,Nezahrajeme si šachy?"
Párkrát jsem zamrkala a pokusila se zpracovat, co že to po mně chtěl.
