Přijet na místo, kde už jste byli, procházet chodbami, které dávno znáte, poznat člověka, co je vaším dlouholetým přítelem, a to všechno po dobu šestnácti let, ale nevzpomenout si na to, když tam znovu přijedete po čtyřech letech?
Poněkud zvláštní...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Ticho obklopující nás narušovalo jenom lehké, téměř nepostřehnutelné profukování vánku z chodby, jenž si hrál s mým županem, vlnil ho a rozhoupával. Upřeně jsem se dívala na Darrena. Klopil hlavu k zemi, snad rozhodnutý nijak nereagovat na to, oč jsem ho žádala. Don to celé vyčkávavě pozoroval opodál z místnosti.
,,Tohle není naposledy, co se vidíme. A věř mi, že zjistím, kdo vlastně jsi." slíbím jak jemu, tak i sama sobě, rychle se otočím na patě a svižným krokem kráčím chodbou zpět k východu do sídla s rozsvíceným telefonem před sebou.
Nepokoušel se mě zastavit, ani slůvko neřekl. Prostě tam nejspíš zůstal stát.
Jakmile jsem chodidly stála na chodbě za obrazem, nenapadalo mě, jak jinak ten vchod zavřít, než znovu přiklopit obraz.
Naštěstí to šlo, a tak brzy vše vypadalo tak, jako předtím.
Ještě než jsem seběhla schody do prvního patra jsem očima znovu důkladně prozkoumala malbu muže od hlavy až po paty, a nemohla jinak, než se ironicky uchechtnout nad tím, jaký neuvěřitelně tvrdohlavý lidský tvor to byl.
*****
Na probouzení se paprsky slunce prosvítající skrze okna jsem nikdy moc nebyla, ale dnes mě to naopak potěšilo a navodilo dobrou náladu. Tak nějak jsem cítila, že jí budu potřebovat.
Obléknu se do pohodlného oblečení, vyčistím si zuby a chvilku po tom mi matka ťuká na dveře.
Brzy tedy sedím u jídelního stolu a vychutnávám si její míchaná vejce se slaninou.
,,Dnes pojedeme do města, vybrat ti šaty na blížící se večírek pořádaný Elisabeth. Zmiňovala jsem se ti o něm ještě než jsme sem jeli. Vzpomínáš si na to?" podala to celé spíše jako oznámení než otázku, a mně nezbývalo nic než přikývnout. Dobře jsem si to pamatovala.
Týden před tím, než jsme si všichni začali balit věci potřebné na dva měsíce mi říkala o tom, že nám její kolegyně dovolí tu být, ale že v červenci se bude konat její každoroční večírek pro její známé a rodinu. Naštěstí pro mě to měla být jen obyčejná akce, kdy si mělo několik lidí navzájem zavzpomínat na staré dobré časy, sem tam popít trochu sektu a zatančit si. Tudíž nic přehnaného.
Ne, že by se mi ta akce chtěla absolvovat. To vážně ne, ovšem jsem nedostala pořádně na výběr.
A tak, leč k mojí obrovské averzi k nakupování, jsme s matkou brzy procházely obchodním domem v centru města, na jehož kraji bylo ono letní sídlo.
Matka mě tahala snad do každého jednotlivého obchodu, co tam měli, dala mi v každém ke zkoušce minimálně desatery šaty, ale zatím jí žádné nepřišly dostatečně dobré pro reprezentaci naší rodiny. Samozřejmě, opět chtěla, abych nad ostatními vynikala. Abych jí dělala pozlátko, s nímž se může chlubit.
