Přijet na místo, kde už jste byli, procházet chodbami, které dávno znáte, poznat člověka, co je vaším dlouholetým přítelem, a to všechno po dobu šestnácti let, ale nevzpomenout si na to, když tam znovu přijedete po čtyřech letech?
Poněkud zvláštní...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Před obědem i po něm ležím v pokoji na posteli, tupě hledím do stropu a jako omámená nejsem schopna přestat myslet na všechny ty zmatené pocity, co se ve mně před několika hodinami praly v té tmavé chodbě prolezlé zimou.
Tak moc bych si přála to cítit znovu... Byl to pocit bezpečí a něčeho hřejivého, co zabránilo tomu chladu kolem mi jakkoliv vadit. Bylo mi tak hezky, až jsem zoufale toužila znovu mít jeho dlaň na mé tváři pouštějíc mi skrze prsty do těla nepatrné elektrické výboje.
Cítila jsem se, jako kdyby mi vléval novou energii do života a já v tu chvíli mohla dokázat cokoliv na světě...
Jenže ani moje létání v oblacích netrvalo věčně, jako ona kouzelná chvíle několik pater pode mnou.
Nastala druhá hodina odpolední, a s tím i Adamův příchod.
Nevím proč, ale samovolně se mi rozbušilo srdce nervozitou.
Doufám jen, že ještě nenašel ten svůj deník, protože i tak z jeho přítomnosti mám nepříjemné stahování vnitřností.
No, myslím, že odpovědi se mi dostane hned vzápětí, jelikož za chvíli matka klepala na dveře s oznámením, že ke mně vede Adama na to doučování.
Pche... Tak odporný výraz...
Nechá ho vkročit do pokoje a ihned se ztrácí se zavřením dveří někam pryč.
,,Ahoj Claris." pozdraví mě s úsměvem.
Zatím všechno vypadá být v pořádku, tak mu lehký úsměv oplatím. Přese všechno se pořád cítím dost trapně...
,,Tak kde začneme?" zeptá se hned a sedá si ke mně na postel.
,,No," řeknu trochu nejistě. ,,nejdřív se ti chci omluvit za to, jak jsem utekla z toho večírku, ale prostě... Chápej, asi to na mě bylo moc-" ,,Rychlé?" dořekl za mě.
Jenom přikývnu a koukám se bokem, abych neviděla, jak se tváří. Nemusela bych to taky psychicky přežít.
,,Chápu." odvětil tiše, přesto dost smutně. V jednu chvíli mi ho bylo strašně líto, ale pak jsem zase začala být ostražitá, poněvadž tu pořád byla ta možnost, že své zápisky už našel a teď onu nevědomost pouze předstírá...
,,Tak se asi vrhneme na to učení, ne?" načne nové téma, ale na to mám zase pár svých poznámek.
,,Jo, a to co matka udělala... To s tím doučováním; Prostě mi o tom řekla až dneska. Neptala se mě, jestli chci nebo nechci, a proto je mi to dost nepříjemné. Ne že bych si nevážila tvojí nabídky, jen bych jí sama za sebe asi nepřijala, protože se jinak učím dobře. Jen mě ten předmět moc nebaví. Toť vše. Takže kdyžtak můžeme domluvit s matkou to, že to doučování padá, jelikož jsem schopná se na opravné zkoušky naučit i sama, co?" pokusím se ho přesvědčit a vážně moc si přeju, aby s tím souhlasil.
