Přijet na místo, kde už jste byli, procházet chodbami, které dávno znáte, poznat člověka, co je vaším dlouholetým přítelem, a to všechno po dobu šestnácti let, ale nevzpomenout si na to, když tam znovu přijedete po čtyřech letech?
Poněkud zvláštní...
¡Ay! Esta imagen no sigue nuestras pautas de contenido. Para continuar la publicación, intente quitarla o subir otra.
Poslední dobou se ztrácím ve svých myšlenkách natolik, že mě nijak netrápil hlad sužující můj žaludek, ani žízeň.
Prioritou se pro mě stala situace, v níž jsem se ocitla.
A dle deníku to není poprvé.
Štve mě, že za celá ta tisíciletí co se tohle děje jsme nepokročili nikam dál!
Vážně jsme za ty roky nic nevymysleli?!
Nevím, jak on, ale já to shledávám směšným až absurdním...
Tentokrát na to ale přijít musím. Musím tu kletbu nějak zvrátit!
Deník jsem opět zaklapla a pečlivě schovala mezi knihy na nočním stolku. Říká se přece, že pod svícnem bývá největší tma, no ne?
Chtěla jsem si všechno nechat trochu uležet v hlavě.
Zašla jsem za matkou do kuchyně a dostala od ní povolení jít se projít na čerstvý vzduch do okolních lesů, a bez čehokoliv vyšla z toho kamenného stavení prolezlého chladem.
Slunce se na nebi tyčilo jako velmoc vládnoucí všem vesmírům a propůjčovalo okolí dávku hřejivého tepla.
Vzduchem se vznášelo spoustu vůní, mezi nimiž byly ty květinové, tak ale i ty ze stromové smůly, což mé tělo nádherně uvolnilo.
Pomalu jsem kráčela po zelené pěšině do hloubky lesa a ujala se přemýšlení, za nímž jsem sem přišla. Za relaxačních zvuků přírody to šlo samo.
Fajn... Takže; Jak dlouho, že tu jsme? Sedm dní?
Od našeho příjezdu uběhl týden a stihlo se během něj stát tolik věcí...
Nejdříve to začalo deníkem v tom zničeném a rozmláceném pokoji, pak to pokračovalo Donem a Darrenem, kolem nějž se záhady vznáší přímo ukázkově, no a nakonec znovushledání s Adamem, který je do téhle opakující se věci zapleten evidentně jako záporná postava.
Co přijde příště? Vpád nadpřirozených bytostí na sídlo ve chvíli, kdy bude ponořeno v tichu a tmě?
A pak, ani nevím proč, se moje myšlenky samovolně stočí k Nemesis. K té, která tohle celé zavinila.
Proč jen udělila obyčejnému člověku tak krutý trest? Jež se ovšem jako trest počítat ani nemůže, poněvadž se Darren ničím neprovinil! Pouze jí odmítl. To se dnes děje běžně.
,,Jenže tehdy byla jiná doba." ozvalo se v prostoru, a já se polekaně začala otáček všemi směry, dokud jsem za sebou nespatřila stát cizí ženu.
Byla vysoká, její pokožka byla snědá, vlasy dlouhé, tmavé a svůdně zvlněné do velkých vln, oděná ve zvláštním rouchu z rudého materiálu ozdobeného zlatými ornamenty.
