Můj nejlepší přítel je bůh lsti a falše || Peter a Loki

Milovat a být milován

Chlapec nebyl doma. Peter - Peter, že? Správně, jmenoval se Peter Benjamin Parker. Loki seděl u okna a vyhlížel z něj. Nebylo tam toho moc k vidění. Žádný výhled na krásnou ulici pokrytou sněhem, který vše zahalil bílým závojem a pokryl větve stromů bílými krystalky. Sněžilo, ale z Peterova pokoje byla vidět pouze popelnice a vysoká cihlová zeď jiné budovy. Kdyby chtěl pozorovat oblohu, musel by hlavu naklonit do nepříjemného úhlu. Nakonec si Loki jen opřel tvář o studené sklo. Bylo tak studené, že mohl pozorovat, jak na něm jeho dech zanechává mlhavou stopu. Lokimu to nedělalo starosti, zima mu nevadila. Navíc to, že mohl svůj dech vidět, Lokimu dokazovalo, že je naživu. Loki potřeboval důkazy. Věděl, že by bez nich zešílel.

Toho rána si Peter přehodil popruhy batohu přes rameno a Loki si uvědomil, že tam bude sám. Nejspíš se nevědomky zatvářil zděšeně, neboť Peter promluvil. „Nebude to tak dlouhé. Budu zpět dříve, než si toho vůbec stačíte všimnout. A kdybyste něco potřeboval, můžete mi zavolat."

Peter mu dal mobil, který koupil v malém obchůdku šest bloků od nich. Bylo v něm uloženo jen jedno číslo; Peterovo. Komu jinému by pan Loki potřeboval volat? Panu Thorovi? Ani nebyl na Zemi a ve vesmíru bohužel nebyl signál.

Jedna Lokiho část se nenáviděla za to, že Peterovi ukazuje svou slabost. Nenáviděl se za to, jak slabým se stal. Vždy býval vlk samotář, ale po událostech s Thanosem měl Loki strach, že když bude osamotě, doženou ho jeho temné myšlenky. Bál se, že hlasy v jeho hlavě zesílí. Dokonce se bál, že se šílený titán vrátí a dokončí, co začal. Nevědomě si přitáhl kolena k hrudi a ovinul kolem nich ruce. Pozoroval vločky snášející se k zemi. Bylo by to uklidňující, kdyby ho nepronásledovaly ty myšlenky, které ne a ne odejít.

Loki se bál zavřít oči. Bál se, že když je zavře, ocitne se zpátky na Statemanu, kde byl svědkem toho, jak je bratrova lebka drcena v sevření netvorovy ruky. To byl důvod, proč odmítal usnout navzdory tomu, jak unavený byl. Celé tělo ho bolelo, jako by ležel na podlaze pokryté střepy. Hrdlo na tom bylo nejhůř. Polykání bolelo. Loki stále mohl cítit smrtící stisk Thanosovy ruky. Měl nutkání se škrábat na krku a odstranit z něj něco, co tam vůbec nebylo. Nebylo to poprvé, co Loki zvedal ruku k onomu místu, ale v půli cesty rukou trhl jiným směrem. Pevně si objal kolena. Propletl si prsty a soustředil se na to, aby je tam udržel; okolo kolenou. Nechtěl si zoufale rozdrápat hrdlo.

Chlapec mu také nachystal snadno polykatelný pomerančový džus, jak sám řekl. Ale vypadalo to, že Loki ztratil chuť. Povzdechl si, odpočítával sekundy. Hlavně, že zaměstnal svou mysl a nepřemýšlel o Thorovi nebo Thanosovi. Netrvalo to dlouho a ticho mu přerostlo přes hlavu. Zhoupl nohy z parapetu. Od chvíle, kdy se probudil, stále neprobádal okolí. Ne, že by byl takový typ člověka, ale prostě tam nemohl jen tak sedět a nic nedělat, neboť věděl, že už je na pokraji zešílení.

Procházel se po místnosti a očima přejížděl po chlapcových věcech, jimž nevěnoval velkou pozornost. Byly tam knihy. Loki si jednu z nich vzal a prolistoval ji. Nebyla jakkoli podobná těm v ásgardské knihovně. Obyčejná učebnice. Lokiho trochu vyvedlo z míry, když viděl, že děti Peterova věku učí tak lehké věci. Na Ásgardu se takové věci učily tříleté děti, ne náctiletí. Není divu, že Midgarďané byli tak... pozadu. Položil knihu a dále zvedal věc po věci, až omylem zvedl kus oblečení a hned ho odhodil pryč, když si uvědomil, že je to chlapcovo spodní prádlo. Fuj, nevkusné! Loki vylekaně zkřivil obličej. Byli všichni Midgarďané takoví? Prostě pohodili špinavé spodní prádlo, kam chtěli? Není divu, že si s nimi Thor tak rozuměl.

Už dost prozkoumávání, řekl si Loki. Už se chystal otočit zpět k oknu, když něco zahlédl; fotografii. Zahloubaně k ní došel a opatrně ji vzal do rukou. Loki moc dobře věděl, kdo na fotografii byl; to dítě byl samozřejmě Peter. Ale pohled na druhou osobu, která na něj hleděla z fotografie a měla ruku okolo Peterových ramenou, vyvolal vzpomínky z... předchozích let. Loki v tu dobu nebyl sám sebou, ale nemohl zapomenout tvář muže, který ho nazval Muflonem. Najednou vzpomínky byly k nevydržení. Loki fotku vrátil zpět na své místo. Měl pocit, jako by se stěny přibližovaly k sobě. Musel se dostat ven. Ale kam? Nemohl jít, kam se mu zlíbí. Nemohl být kýmkoli spatřen.