Můj nejlepší přítel je bůh lsti a falše || Peter a Loki

Jen se podívej na ty kytky a počítej do tří

„Matko." Slovo na Lokiho jazyku působilo zvláštně. Ne proto, že by to slovo neměl rád, ale proto, že ho už tak dlouho nemohl vyslovit. (Chtěl ho vyslovit. Nebylo jediného dne, kdy by ho Loki nechtěl zařvat z plných plic. Jediný důvod, proč to neudělal, bylo to, že by se zhroutil. Tolik mu chyběla. Každá myšlenka na její úsměv v něm vyvolala smutek.)

Teď byla tady. Byla tady, přímo před ním. Norny, Loki cítil, jak se mu začínají podlamovat kolena. Mohl padnout na kolena a brečet. Bylo to jako věčnost, co se naposledy-

Loki věděl, že začíná vzlykat, a pokusil se to zastavit. Chtěl říct něco jiného než pouhé ,matko', ale jeho mozek nedokázal nic vymyslet. Nic ho nenapadalo.

Frigga stála jen pár centimetrů od Lokiho. Byl trochu vyšší než ona. Bylo úsměvné, že býval tak malý, že si sedal do Friggina klína a ona ho brala do náruče tak často, jak jen to bylo možné. Nyní byl Loki větší a silnější, zatímco Frigga zestárla. Kdyby mohl, přitáhl by si ji do pevného objetí. Mohl. Nebo ne?

Loki nevěděl, co má dělat.

Přál si, aby matka začala jednat jako první... aby ho objala. Poté by jí objetí mohl oplatit a nikdy ji nepustit. Ale ona jen... klidně stála (možná byla také přehlcena emocemi).

„Matko-" řekl Loki znova, jeho hlas byl tichý a bezmocný.

„Co jsi to provedl, Loki?" přerušila ho ostře.

„Provedl?" zamrkal Loki. Nechápal, o čem mluvila. „Matko, já- co tím myslíš?"

Proč už tě dávno neobjala? Stále tu byly ty hlasy; Lokiho úhlavní nepřátelé. Vždy byly tak jedovaté a kruté. Dříve tě objímala pořád. Možná už otevřela oči. Možná už jí došlo, že jsi strašlivé monstrum, Jotune.

Ne. Loki se přiměl hlasy neposlouchat. Byla... byla jen ohromená.

Frigga naklonila hlavu do strany. Z její tváře se vytratil úsměv a vypadala naštvaně. „Víš, jaký zločin jsi spáchal, Loki. Ragnarok. Zkázu Ásgardu. Smrt svého otce," zvyšovala hlas. Nikdy nezvyšovala hlas, obzvláště ne na něj.

„Matko-"

„Mou smrt!"

To Lokimu vyrazilo dech. Byla - proč by - nikdy by - ne. Loki zavrtěl hlavou, protože nevěděl, co má říct. Měla pravdu.

Kdyby nebyl zavřený v žaláři, mohl ji zachránit.

„Jsi pro mě zklamáním, Loki. Čekala jsem od tebe víc," řekla chladně a hleděla na něj ještě chladnějšíma očima.

Loki ustoupil o krok dozadu. Náhle se cítil slabě a uboze. Navíc byl znechucený sám sebou. Samozřejmě, že měla právo být na něj naštvaná a zklamaná. Vždyť ji nechal zemřít!

„Omlouvám se," řekl Loki tiše zlomeným hlasem. Nevědomky si začal pohrávat s prsty levé ruky. Dělal to vždy, když byl nervózní a zneklidněný. Byl to její zvyk, který se přenesl i na něj.

Nyní se Frigga usmívala, ale nebyl to ten milý úsměv, na který byl Loki zvyklý. Položila mu ruku na tvář. I po tom všem se Loki o její dlaň automaticky opřel. Její dotek ho vždy uklidnil.

Zavřel oči a ucítil, že mu po tváři stékají horké slzy.

Dala mu facku. Lokiho hlava se z úderu otočila do strany a měl pocit, jako by jeho tvář byla v plamenech.

Nikdy ho neuhodila. Nikdy. To, co provedl, skutečně muselo být neodpustitelné.

Nechal jsi ji zemřít, nechal jsi Ásgard padnout. Co jsi to za syna, Laufeysone?