Můj nejlepší přítel je bůh lsti a falše || Peter a Loki

Zůstaň naživu

Když Tony zrychloval a uháněl po silnici, Loki pozoroval, jak stromy splývají do jedné šmouhy. Ať už to bylo jakkoli zvláštní, uklidňovalo ho to. Ať už to bylo jakkoliv šílené, Loki se v Tonyho přítomnosti cítil... bezpečně. Nevěděl proč. Neměl by se cítit klidně v přítomnosti muže, který byl (a pravděpodobně stále je) jeho úhlavním nepřítelem. Neměl by Tonymu věřit.

Loki docela nepříjemným způsobem zjistil, jaké to je věřit špatnému člověku.

Quentinovo tělo tyčící se nad ním, přitlačující ho k ledové matraci. Ta chuť jeho rtů... Ruce, které se ho všude dotýkaly.

Loki pevně zavřel oči a zavrtěl hlavou, pokoušeje se vyhnat vzpomínky z hlavy. Než si to stačil uvědomit, začal zrychleně oddechovat. Neměl daleko od panického záchvatu, jak tomu říkají Midgarďané. Když mu Tony položil ruku na nohu, trhl sebou. Nebýt Tonyho hlasu, jenž ho vrátil zpět do reality, začal by opakovat ne. „Hej, hej, to jsem já. To jsem jenom já," řekl Tony. Očima těkal ze silnice na Lokiho a zase zpět.

Z Lokiho výrazu muselo být jasné, jak je vystrašený. Ubohé, pomyslel si Loki a nenáviděl se ještě víc.

„To je v pohodě," pravil Tony a stáhl svou ruku z Lokiho nohy zpět na volant. Když byla jeho ruka pryč, Lokimu se trochu ulevilo.

„Hej," řekl, když viděl, že je Loki pořád napjatý. Loki na Tonyho pohlédl a viděl, že se tváří ustaraně (ale Tony by o něj neměl obavy, no ne? Ne, Tony neměl žádný důvod starat se o Lokiho blahobyt). „Nevím, čím sis prošel," dostal ze sebe, když se z Lokiho strany dočkal jen ticha, „ale nechystám se ti ublížit." Pohled opět upřel na silnici. „Když ty neublížíš mně, já neublížím tobě a nedovolím to ani nikomu jinému. Máš mé slovo."

Jak? chtěl se Loki zeptat. Jak ti můžu věřit? Quentin mu tvrdil to samé. Poskytl mu stejnou útěchu, ale nikdy své slovo nedodržel. Proč bys mi pomáhal? Proč mi pomáháš? napadlo ho. Tony chtěl určitě něco na oplátku. Ale co? Loki ho chtěl zahltit desítkami otázek. Ublížíš mi, když nebudu mít, co chceš? Nic nemám. Loki raději držel jazyk za zuby. Quentinovi se nikdy nelíbilo, když se ptal na tolik otázek, a postaral se o to, aby Loki dostal lekci.

Loki nic neřekl. Opět vyhlédl z okna a upřel pohled na noční oblohu, která byla posetá jasnými hvězdami, neboť zde nebylo žádné rušivé osvětlení. Zdá se, že byli někde na okraji města. Žádné budovy, žádní lidé, žádná auta. Jen oni dva uprostřed ničeho.

Když si to Loki uvědomil, polkl; kdyby teď Tony zastavil, zabil ho a odhodil jeho tělo někde v lese, nikdo by mu nepomohl. Nebo na tom možná ani nezáleželo. I kdyby byli v davu lidí, nikoho by nezajímalo, jestli bude mrtvý, nebo živý. Postavili by Tonymu sochu za to, že se mu to monstrum podařilo zabít.

„Kam- kam jedeme?" zeptal se Loki konečně. Ten pocit nevědomosti už mu přerostl přes hlavu. Ale jeho hlas byl tichý, jako by si nebyl jistý, jestli má dovoleno mluvit. Těžko uvěřit, že měl dříve pýchy a důstojnosti na rozdávání.

„Na bezpečné místo," odpověděl Tony nenuceně. „Nemůžu tě vzít na základnu Avengers. To je první místo, kde tě budou hledat, až zjistí, že jsi pryč... tedy pokud to už nezjistili."

Správně, pomyslel si Loki. Byl přeci zločinec na útěku.

V tichosti jeli několik hodin. Loki během cesty usnul. Neměl to v úmyslu, ale byl vyčerpaný, a tak prohrál bitvu s vyčerpáním a upadl do říše snů s hlavou opřenou o sklo.

~~~

Když mu Tony zatřásl ramenem, Loki se s leknutím probudil a trhl sebou. „Jsme tady," řekl Tony jemně.