Můj nejlepší přítel je bůh lsti a falše || Peter a Loki

Noční ulička

„Takže jsi na mě naštvaný," zasmál se Loki jízlivě a sarkasticky. Zkřížil ruce na prsou. „Zachránil jsem tě před těmi chlapci."

„Nejsem na Vás naštvaný," řekl Peter. „Jen... co kdyby Vás někdo viděl?"

„Myslel jsem, že už jsme se o tom bavili. Nikdo mě neviděl. Vše je v pořádku."

„Jo, ale nemůžete to dělat. Co když Vás jednoho dne opustí štěstí?" Peter si zkřížil ruce na prsou a napodobil Lokiho. Když Loki přimhouřil oči, Petr je také přimhouřil.

Oba byli tvrdohlaví. Předmětem hovoru bylo Lokiho vplížení do Peterova batohu a tajné následování do školy, což řešili už dvacet minut. Když přišli domů, Peter byl mrzutý a nevšímal si Lokiho. Loki ho nejdříve ignoroval. Ale vážně, co si o sobě ten chlapec myslí? Peter je jen malý smrtelník a Loki je bůh; bůh tomu smrtelníkovi nedovolí, aby ho trestal tichem.

Loki protočil očima. „Jsi jako osina v zadku."

„Stejně jako Vy," pokrčil Peter rameny.

„Nazval jsi mě právě osinou v zadku?"

Peter opět pokrčil rameny.

Taková drzost, pomyslel si Loki s přimhouřenýma očima. Zvažoval, jestli má chlapce proměnit v žábu, když je najednou vyrušil rozruch odehrávající se v uličce za domem.

Přispěchali k oknu, shlédli z šestnáctého patra a uviděli muže s nožem v ruce, který křičí na starou paní přitisklou zády k cihlové zdi. Loki ani Peter neslyšeli, co na ni křičí, ale nebylo těžké si domyslet, že nejspíš chtěl, aby mu dala svou peněženku nebo cokoli, co měla v kabelce.

„Má potíže!" řekl Peter a automaticky se natáhl pro svůj oblek a oblékl si ho. Byl ale zaplaven vlnou zmatení, když se po tom, co si nasadil masku, otočil a uviděl pana Lokiho, jenž v ruce držel dýku a běžné ásgardské oblečení se přeměnilo na zbroj. „Co to děláte?" zeptal se Peter.

„To zvládnu. Ty zůstaň tady," pravil Loki a chystal se přemístit na scénu, ale Peter ho zastavil.

„Které části toho, že Vás nikdo nesmí vidět, jste nerozuměl?"

Loki protočil očima. Chlapec byl každým dnem drzejší a drzejší. Sakra.

„Petere-"

„Zůstaňte tady," přerušil ho Peter. „Zvládnu to. Totálně to zvládnu." Vystřelil pavučinu z okna a vyhoupl se ven. Loki sledoval, jak chlapec přistál na zemi mezi ženou a zloduchem.

~~~

Muž v kukle a s nožem v ruce to nečekal a klopýtl o krok dozadu. Peter si všiml, že už měl v rukou kabelku té ženy. „Dobrá. Vraťte jí zpět tu kabelku a já to s Vámi vyřeším v klidu."

„Dobře, kámo, jen jsem tu trochu blbnul," řekl chlápek. Zvedl ruku a podal Peterovi - Spider-Manovi - kabelku.

To bylo snadné, pomyslel si Peter, poté už ale moc nepřemýšlel. Koneckonců všichni znali Spider-Manovu reputaci. Chlapec skoro vůbec nedával pozor a myšlenkami se toulal kdovíkde. Proto si nevšiml toho, že na něj muž bez varování zaútočil nožem.

Ani jeho pavoučí smysl nebyl dostatečně rychlý, když se muž před sebe oháněl nožem. Peter jen sledoval, jak ostrá čepel míří přímo proti jeho tělu. Už bylo příliš pozdě něco udělat.

Kruci.

Vše se to odehrálo v mrknutí oka. Slyšel starou paní, jak křičí. Na chvíli si myslel, že už se to stalo. Měl zavřené oči a čekal na náraz, ale bolest stále nepřicházela.

Když Peter otevřel oči, stál před ním pan Loki, držel mužovo zápěstí a snažil se mu z ruky vykroutit nůž. Loki muže kopl svou nadpozemskou silou, až muž naletěl do zdi jako hadrová panenka.

Zasténal bolestí. Když se zase postavil na nohy, ani se neohlédl, kdo ho zasáhl. Bez boje utekl z uličky a zmizel v noční temnotě.

Ženina kabelka dopadla na zem. Peter ji zvedl a podal ženě. Obával se, co žena řekne na to, že je zde nechvalně známý Loki, živý a zdravý, ale ona jen řekla: „Bůh vám žehnej. Oba jste dobří chlapci se srdci ze zlata."

Petera napadlo, že pravděpodobně nemá dostatečně dobrý zrak na to, aby viděla, kdo jí pomohl. Pro ní to byly pouze hodné děti, které zachránily starou paní.

Oběma zamávala na rozloučenou a vydala se pryč.

„To bylo úžasné," řekl Peter, když odešla. Otočil se k panu Lokimu a vyvalil oči, když se Loki skácel k zemi.

„Pane Loki!" Peter k němu rychle přispěchal a klekl si. V měsíčním světle viděl krev řinoucí se z jeho břicha. Loki na ošklivou ránu přitlačil ruku.

Ne.

Loki zasténal bolestí a Peter najednou nevěděl, co má dělat. Pan Loki tu teď krvácel, neboť Peterovi zachránil život a on nevěděl, co si počít. Byl jen dítě.

„Pane Loki, pane, můžete se postavit?" Byla to hloupá otázka a Peter zalitoval, že se vůbec zeptal. Loki se pokusil postavit na nohy, ale opět se zakňučením upadl na zem.

Krvácení nezpomalovalo a Peter začínal šílet. Nebylo to stejné, jako když pana Lokiho našel u popelnice; tenkrát si myslel, že už byl Loki mrtvý nebo že umíral, navíc si ještě nebyli tak blízcí (možná se ta náklonnost projevovala jen z Peterovy strany). Tenkrát Peter Lokiho nevnímal jako svého přítele. Ale nyní Loki byl Peterův přítel a umíral. To celou věc dělalo ještě horší; Peterův přítel umíral kvůli tomu, že Petera zachránil.

Ne.

Ne, Peter něco takového nemůže dopustit.

Zvedl pana Lokiho na nohy, ignoroval jeho bolestné naříkání a přehodil Lokiho ruku okolo svých ramenou. Poté šli po požárním schodišti do Peterova pokoje. Pomalu a opatrně. Peter věděl, že by bylo riskantní použít pavučinu a vyskočit do okna; jakýkoliv náhlý pohyb by panu Lokimu mohl ještě více ublížit.

Nakonec došli k Peterovu pokoji. Peter pana Lokiho v rychlosti položil na svou postel. Postavil se, ustoupil o krok dozadu a zhodnotil celou situaci; Loki lapal po dechu, jako by se mu do plic nedostávalo žádného vzduchu. Krev z rány se vsakovala do Peterovy postele a obarvovala ji dočervena.

(Kdyby tu teď Loki zemřel, jistě by to vypadalo, že ho Peter zavraždil a celý pokoj by se stal místem činu.)

Sakra, sakra, sakra. Co mám dělat?! Peter vyšiloval. Když Peter vyšiloval, nikdy se nestalo nic dobrého. Oběma rukama si prohrábl vlasy a zoufale se za ně zatahal. Chodil po místnosti sem a tam, zatímco Loki naříkal bolestí.

Nebyli potichu, to bylo jasné. Kdokoliv, kdo nebyl v pokoji, mohl slyšet ten rozruch. Peter se proklínal, pořád blábolil a přicházel o zdravý rozum. Loki sténal.

V pokoji zavládlo naprosté ticho, když někdo otevřel dveře. Peter i Loki se podívali daným směrem. Peter málem dostal infarkt. Stála tam teta May, která se tvářila zmateně a rozzlobeně... velmi rozzlobeně. „Co to do prdele...?"