ACOB

11. Května 1995

„Patriku, podívej se na něj!" škemrala před jeho domem. Byla unavená a hladová. Velmi hladová.

„Řekl jsem ti, že to dítě nechci. Měla jsi mě poslechnout!" řval na ni z balkónu.

„Jen se na něj podívej. O nic jiného tě nežádám. Prosím, Patriku." Danielův biologický otec litoval svou přítelkyni, milovala to dítě. To bylo zřejmé od prvního pohledu. Vzdala se všeho, jen aby ho mohla mít. Tak trochu tomu malému dítku záviděl. Annie byla úžasná. Vzdala se uznání, kariéry a celou svou rodinu dokázala opustit. Když se nad tím zamýšlel to, že se měl podívat na jedno malé ukňourané dítě, aby jí udělal šťastnou, mu přišlo jako nic. I když si to sám neuvědomoval, pořád Annie miloval. Nechtěl si to však přiznat a nechtěl se k nikomu vázat. Věděl, že by způsoboval jen další bolest. Přece jen tady byla ta věc, o které se nikomu nesměl svěřit. Byl v pasti.

„Pojď dál." řekl potichu, jako kdyby to ani nemělo vyjít přes jeho rty. Chvíli si myslel, že toho bude litovat, ale to ještě nic neviděl z blízka.

„Děkuju, Patriku." řekla svým tenkým hláskem u vchodových dveří, o které se sám Patrik opíral jako socha. Kývl hlavou a pozval ji dál. Annie rychle vkročila dál, aby si to nemohl ještě rozmyslet. V hale pak, ale zůstala stát. Stáli tam spolu dlouhou dobu. Nikdo nic neříkal. Dokud Daniel nezačal plakat.

„Pššt, Dani to nic. Je to tvůj tatínek." uklidňovala ho.

„Tohle ti za to stálo?" kývl směrem k její náruči, a pak k jejímu oděvu. Annie si byla vědoma, že její oděv je prostý a celý ušmudlaný a vypadá v něm nevyslovitelně nespolečensky. Navíc, když to na ní tak viselo.

„Ano." řekla prostě. Patrik začal přemýšlet, choval se jako vůl. On nic neobětoval. Má svou kariéru, i když je nebezpečná a stojí ho někdy 24 hodin denně, měl ji a záleželo mu na ní. Peněz měl dost a svou rodinu taky vídal. Nic se u něj nezměnilo. Zato u ní snad nic nezůstalo při starém. Byla sice stále pohledná, ale už byla na kost hubená. Kolem očí jí během té doby co jí neviděl, vyrazily vrásky a její tvář zestárla snad o deset let. Vůbec mu už nepřipomínala tu dívku, kterou před rokem poznal a miloval ji. Ta byla plná vášně a pořád se smála, bylo jí čerstvě 18 a celý život měla před sebou. Měla tolik snů a cílů na rozdíl od něj. Od pětadvaceti letého vola, který jí zkurvil život. Konečně si uvědomil, co vše jí udělal.

„Omlouvám se." vylezlo z něj. Annie přikývla a dál se snažila utěšit Daniela.

„Pojď si sednout. Dáš si čaj?" nabídl ji.

„Ráda." usmála se a vešla dál do jeho prostorného bytu.

„Udělej si pohodlí, vždyť to tady znáš." opětoval jí úsměv a sám si to zamířil do kuchyně. V hlavě mu to šrotovalo, a jak tak přemýšlel, dospěl k závěru, že jí musí dobře vykrmit, dát jí peníze, a pak už se s ním nebude muset stýkat. Nachystal do konvice čaj a vytáhl z lednice zapečené brambory ze včerejška. Ohřál je v mikrovlnce a šel za ní.

„Udělal jsem ti něco jídlu." Annie v očích zajiskřilo. Natáhla se po talířku, ale až teď si uvědomila, že je k jejímu ňadru přisátý Daniel. Patrik se na toho malého znechuceně podíval a talíř ji položil na stůl. Annie od něj odvrátila pohled a snažila se před ním trochu zahalit.

„Teď je na stud trochu pozdě, nemyslíš?" usmál se na ni. Annie jen pokrčila rameny.

„Mohu ti ještě něco nabídnout?" zeptal se zdvořile a už přes ni přehazoval deku.

„Ne." odpověděla mu přiškrceně, jelikož se jí v krku udělal knedlík a rozkašlala se. Patrik jí automaticky podal hrnek s čajem a ona celý jeho obsah vypila.

„Děkuji." podala mu hrnek zpátky.

„Vystydne ti to." poukázal na opuštěné brambory na stole. Uvědomil si, že jí ten škvor brání v tom, aby se najedla.

„Vezmu ti ho." Annie vytřeštila oči. Možná strachem, že to myslel jinak, možná proto, že tohle od něj nečekala. Zkoumavě si Patrika prohlídla a nemohla se rozhodnout.

„Ty mi nevěříš?" zeptal se, ale chvíli na to si sám zodpověděl: „Jasně, že ne." sklesl mu hlas.

„Chci ti věřit."

„Tak mi jej dej."

„Má jméno."

„Chci se podívat na Daniela." Annie mu ho opatrně podala. Chvíli je oba zkoumala, a pak se dala do jídla.

„Kdy se narodil?"

„28. března."

„Je tak maličký."

„Je to dítě." řekla mu unaveně. Po tom jídle si připadala úplně utahaná a navíc je to už dlouho, co Daniel byl takhle potichu. Ještě chvíli je pozorovala, ale pak se ocitla ve šťastné krajině snů.

Zatímco Annie spala, Patrik si prohlížel svého syna. Jako by mu z oka vypadl. Daniel se k němu tiskl a potichoučku si něco mrmlal. Chvíli byl vzhůru a prohlížel si svého tátu svými velikými hnědými oči. Na chvíli spolu splynuly.

Annie se pomalu probouzela. Připadala si opět šťastná, dokud se úplně neprobrala.

„Kde to jsem?" byla zmatená. Nikdy během posledních dvou měsíců nespala v posteli. Buďto byla někde ve sklepě, nebo v nějaké malé uličce. Když si Annie vzpomněla, pocítila nával štěstí, ale taky panický strach.

„Kde je Daniel?" vystřelila z postele a ani si nepovšimla toho, že na sobě má nové džíny a teplý a příliš velký svetr.

„Patriku! Patriku kde jsi? Kam jsi dal mé dítě?" křičela přes celý dům. Obíhala všechny místnosti, ale nikde je nenašla. Vyběhla je hledat ven. Utíkala ulicí a volala jejich jména. Z očí jí vytryskly slzy a bezmocně se svalila se na kolena.

„Annie, co tady děláš?"

„Co ti je Annie?" našel ji Patrik schoulenou do klubíčka na ulici.

„Kde je můj syn? Proč jsi mi ho vzal?" vykřikla a z očí se jí draly další slzy. Patrik pochopil a vzal jí do náruče.

„Daniel je v pořádku. Vezmu tě domů."

„Já nemám domov." To Patrika zaskočilo.

„Kde jsi celou tu dobu bydlela?" zeptal se jí.

„Nikde."

„Teď máš domov u mě."

„Kde je Daniel?" zopakovala nutkavě svou otázku.

„Je v pořádku. Poté, co jsi usnula, jsem s ním byl venku něco zařídit, vzal jsem ho dokonce do nemocnice..." nedokončil větu, jelikož mu skočila do řeči: „Je mu něco? Co jsi mu udělal? Já tě zabiju! Okamžitě mně pust!" vzpírala se jeho dlouhým rukám a jeho svalnaté hrudi.

„Annie, klid. Ty víš, že ti nemůžu říkat vše. A vzal jsem ho do nemocnice jen na kontrolu. Nevěděl jsem, jestli jsi ho tam brala ty. Chtěl jsem mít jistotu, že je v pořádku. Pak jsme spolu byli nakupovat. A jak jsme se vrátili domů, nikde jsi nebyla. Dal jsem ho k naší sousedce, té staré paní, kterou jsi měla tak ráda, a vydal jsem se tě najít." Annie se očividně ulevilo, jelikož se přestala vzpírat a unaveně si položila svou hlavu na jeho rameno.