ACOB

6. Srpna 2004

Když se Daniel vracel z tradiční obchůzky městem za potravou, našel doma na dveřích lísteček. Nevěděl, co se tam píše, jelikož ještě ve svých devíti neuměl číst ani psát. Nikdo ho to nenaučil a jeho otec ho vídal jen jednou za čas a to ještě omylem. Daniel se o sebe už dokázal postarat sám, ale přesto měl pocit, že by o tomto červeném lístečku na dveřích měl táta vědět. Rozhodl se proto za ním zajít. Utrhl lísteček a vydal se za ním do dílny.

„Kde se tady bereš?" Daniel mu na místo odpovědi podal list a čekal.

„No to je dost. Konečně se té garsonky zbavím."

„Ale tati, kde budeme bydlet?"

„Je tady snad málo místa? Můžeš být tam vzadu, nebo můžeš spát v jednom z těch vraků. Měl bys sem vzít nějaké věci z té garsonky, co chceš." Poradil mu Patrik, dnes v dobré náladě. Zatím ještě neopití a nesjetý.

„Tak fajn. A večer se někam zašij. Nechci tě tu. Budu mít návštěvu." řekl mu jen tak a pokračoval v práci. Daniel ho poslechl a hned se vydal domů pro nějaké věci. K večeru, když už věděl, že by do dílny neměl chodit, si chtěl odnést ještě pár věcí. Doufal, že to jeho otci vadit nebude. Před dílnou se však zastavil, když uslyšel dva hlasy. Jeden byl jeho otce, ale ten druhý nerozpoznával.

„Sakra, Patriku, dej se už konečně do kupy."

„Proč?"

„To že tě Annie opustila, neznamená, že ti končí celý život."

„O to nejde."

„Tak jde o Daniela?"

„Ten malej ničema mi zničil život."

„Zničil sis ho sám, ty tupče."

„Co vůbec chceš?"

„Potřebujeme vědět, jak jsi na tom s případem."

„Dělám na tom."

„Nedostáváme hlášení. Chtějí tě z úřadu odvolat za nenaplňování pracovní kázně."

„Kašlu na to. Stejně jste mě odepsali."

„To není pravda. Víš, co by to znamenalo, kdyby tě odvolali."

„Je mi to jedno, Iane!"

„Patriku, ještě jednu věc. Z úřadu vybíráš příliš mnoho peněz, měl jsi jeden z nejdůležitějších případů, proto ti kasu ještě nezavřeli, ale nedostatek kázně z tvé strany budí podezření. Byl jsi jedním z nejlepších, něco jim na tom nesedí." Daniel tiše poslouchal. Chtěl se podívat dovnitř a vidět, kdo s jeho tátou tak mluví. Potichu pootevřel dveře. Ty však hlasitě zavrzali. Jeho oči okamžitě střelily k Danielovi. Ian si dlouho malého chlapce prohlížel a bylo mu ho líto. Věděl, že se k němu jeho otec nechová nejlíp, a dokonce tušil, že v něčem Patrik lítá. Jen neměl žádný důkaz. Daniel si prohlížel neznámého pána, ale pak odstoupil od dveří a opět tiše poslouchal.

„Ten chlapec si tohle nezaslouží." řekl a dal se k odchodu. Zavřel za sebou a rozhlížel se kolem sebe, jestli tu náhodou ještě stále není Daniel. Byl tady. Slyšel, jak běžel za roh. Svižným krokem se ho snažil dostihnout.

„Počkej!" zavolal Ian. Daniel se zastavil a otočil se k němu čelem. Stále si však zachovával odstup.

„Danieli, jsem dobrý přítel tvého otce. Nehodlám ti nějak ubližovat. Jmenuji se Ian." Daniel jen kývl hlavou.

„Nejsi na nic sám. Kdyby se něco dělo, pamatuj na tohle." Daniel opět jen přikývl.

„Ehm, tak já už raději půjdu. Měl bys jít domů."

„Já nemám domov." vyletělo z Daniela. Ian nevěděl, co na to má říct. Bylo mu ho opravdu líto. V tu chvíli si zapřísáhl, že tomu chlapci vždy bude pomáhat. Sáhl si do kapsy a vytáhl z ní pár bankovek.

„Kup si něco k jídlu." řekl a odešel.

„Děkuju, Iane!" zavolal za ním Daniel a už si běžel koupit trochu pečiva.