ACOB

25. Dubna 2010

O týden později seděl Daniel v cele a čekal na soud.

Daniela dopadli nedlouho po tom, co utekl. Ani se nesnažil bránit, jelikož mu to přišlo zbytečné. Uvědomoval si svou chybu a byl ochoten za ní pykat, navíc neměl nejmenší šanci proti těm chlápkům. Nebyli to normální policisté, to mu bylo jasné hned, jak je spatřil. Byla to nějaká policejní elita.

Nyní byl však nesvůj. Co se se mnou stane? Nejsem plnoletý, nemám rodinu a dokonce ani žádné vzdělání! Uvědomoval si, že určitě nebude pro soudce tím nejlehčím případem. Prohlížel si netrpělivě procházející osoby v hale před soudní síní. Zadíval se na jednoho muže. Někoho mu připomínal. Byl vysoký a postavou podobný té otcově. Muž se střetl s jeho pohledem. Kývl hlavou a vkročil do soudní síně. Daniel si nemohl vzpomenout, kdo ten muž je. Když ho potkal poprvé, slíbil mu, že nikdy nebude sám. Na tohle si Daniel, ale nevzpomněl. Neměl už ani čas, policisté ho zvedli z lavice a vlekli ho do síně.

Po hodině neustálého jednání byl soudce naprosto zmatený. Tohle byl pro něj zatím nejtěžší případ. Rozhodl se proto pro pauzu.

„Třicet minut přestávka." řekl a šel dozadu s ostatními soudci. Ian na sebe nenechal dlouho čekat a o nedlouho později se k nim přidal.

„Zdravím."

„Iane, neměl bys tady být."

„Nevidím žádný důvod. Musím být o případu dobře informovaný. Víš, čí je to syn, že ano?"

„Právě proto si s celou tohle situací nevím rady. Ten kluk nemá nic! Nic mu nemůžeme vzít. A řekl bych, že ani nemáme důvod. Zabil chlapa, který zabil už desítky lidí. Kdyby byl plnoletý měl by doživotí."

„Já vím, ale není plnoletý. Měl bych řešení."

„Jaké?" zajímal se okamžitě.

„Na tom chlapci mi opravdu záleží. Neměl dobrou výchovu, chtěl bych mu to vynahradit. Víš, že jsem byl s jeho otcem nejlepší kamarád. Nebyla to Danielova vina, že se Patrik nechal tak hluboce unést případem a začal s ..." nedořekl.

„Chápu, že jsi citově angažovaný, ale to není u soudu přípustné. Přece to víš!" sykl.

„Omlouvám se, ale k tomu návrhu. Nestačilo by, kdybys ho poslal do nápravného centra pro mladistvé?"

„Iana, představ si, že tohle je jediná věc, se kterou jsem si naprosto jasný, že ji musím udělat, ale pořád je to málo!"

„Mohl bych si ho z toho centra třeba za rok vzít k nám."

„K vám?"

„Ano, na ACOB bychom ho vycvičili. Mohl by mít budoucnost."

„Chceš v úřadu vycvičit kriminálníka?"

„Zní to uhozeně, ale něco v tom chlapci je. Je po otci. Chtěl ho jen bránit. Ty víš, že Patrik byl nadaný."

„Zní to celkem slibně, ale musel bys za něj mít veškerou zodpovědnost. Jsi si vědom, kdybys ho vycvičil a on by pak utekl, nebo se vzbouřil?"

„Beru to." řekl přesvědčeně Ian.

„Iane, dal jsi mi nápad, ale nic ti neslibuju. Musíme to projít. Nejde tady o to, co ty chceš."

„Díky."

„Fajn, ale už padej." Vyhodil ho z kanceláře a hluboce se nad tím zamyslel. Nebyl to špatný nápad, ale musel se nějak pojistit a něčím toho kluka uzemnit. Do konce pauzy už měl vše připravené a byl schopen přednést rozsudek.

„Rozsudek zní," začal jistě soudce s přesvědčením, že se rozhodl nejlépe, jak mohl, „Daniel Rawl bude umístěn do nápravného zařízení pro mladistvé. Bude se věnovat svému vzdělání a pokračovat běžným životem do své plnoletosti. Ve věku jednadvaceti let předstoupí opět před soud a bude informován o dalším postupu." Jinými slovy naznačil, že pak bude uvězněn, to naštěstí Daniel nechápal a těšil se z toho, že to dopadlo dobře. Ian na rozdíl od Daniela věděl naprosto přesně, co tato slova znamenala a moc mu to na klidu nepřidalo. Byl však rád, že má spoustu času. Má 5 let, aby mu pomohl. Doufal jen v to, že s ním Daniel bude spolupracovat a bude ochoten jít na ACOB.