ACOB

14. Října 2014

Při dnešní hodině práva se Daniel dozvěděl jednu informaci, o které se chtěl už dávno dozvědět mnohem více. A to o dalším postupu. To co se však dozvěděl, ho vzalo. Tohle nečekal. Myslel si, že to bude jen další soud, kde mu řeknou, že je volný nebo mu dají nějaké práce. Ani v nejmenším nepomyslel na to, že by to mohlo jen slušně řečeno znamenat doživotí.

Po téhle informaci se cítil podvedený. Proč mu to Ian neřekl? Proč se o tom nikdy nezmínil, když tak miluje upřímnost? Proč sakra dělám všechno tohle, když mě pak zabásnou? Daniel vše viděl černě. To mu postupně zhoršovalo známky a jeho soustředění a chování ve škole bylo přímo nevyhovující. Přes tři roky se s nikým nepopral, teď však přímo běsnil a rozvolával bitky. Ian se to dozvěděl naštěstí jen o necelé dva týdni později, když se mu ozval sám zástupce úřadu.

„Ano, promluvím si s ním. Nevím, co se děje. Ano, omlouvám se za nepříjemnosti." Ukončoval hovor. To se ten kluk zbláznil? Pomyslel si. Chystal se to ihned vyřešit. Ihned odjel z práce a jel na ACOB. Tam si ho nechal zavolat do kanceláře.

„Co se děje?"

„Co by se mělo dít?"

„Nehraj si na blbého. Vím o tom, co se tady děje."

„To brzo."

„Přestaň mě provokovat! A vyklop to."

„Nemám ti co říct."

„Takže tohle je tvé období vzdoru? To sis to nevybral moc dobře. Teď! Ve čtvrťáku! Zbláznil ses? Za půl roku máš dělat závěrečné zkoušky."

„A proč je mám vlastně dělat? Hm? Stejnak mě zabásnou!"

„Co to říkáš?" nechápal ho.

„Lhal si mi. Další postup? Jen dost blbě řečeno, že nemám žádnou budoucnost!"

„Kdo ti to řekl?" vyštěkl naštvaně Ian.

„To je snad jedno?"

„Ne, to teda není."

„Proč? Měl jsi snad vyžádáno od všech, aby mi také lhali?" Ian mu na to nic neřekl, jelikož to byla pravda. Daniel pochopil a arogantně mu dal odpověď: „Měl by sis projít osnovy práva. Bere se to ve škole, víš?"

„Sakra. Neřekl jsem ti to přesně z tohoto důvodu. Máš navíc. Soud by to přehodnotil, říkal jsem ti, že se tě úřad zastane."

„To není jistota. Přece jen jsem krutý zabiják! Zabil jsem jednoho vola! Nemusí mi dát šanci, soudy jsou přísné, víš o tom?"

„Nebuď tak arogantní, prosím." Ian chtěl říct samým rozhořčením, že nezabil jen jednou. Zabil někoho už ve svých pěti, když shodil chlapce dolů ze stromu. Chlapec byl přes půl roku v kómatu. Raději to však polkl, tohle by mu teď moc nepomohlo. Daniel se totiž už pomalu uklidňoval.

„Danieli, opravdu jsem to myslel dobře. Máš velké šance, že to nechají plavat. Soudce mi to už pomalu slíbil. Sledují tě. Vidí, jak se ti daří. Nemají jediný důvod udělat ti ze života peklo."

„Tak to jsem si to teď dost pohnojil, co?" bral to s nadhledem. Ian nakonec jeho chování ujal za přijatelné a vše mu odpustil.

„Snad ne tolik, abys toho litoval. Pokus si zlepšit známky, ano?"

„Udělám pro to vše." souhlasil.

Večer, až už téměř celý dům spal, Ianovi zvonil telefon. Byl to důležitý hovor, odebral se do své kanceláře a začal hlasitě promlouvat do telefonu. Z druhého konce na něj totiž valil spoustu požadavků státní návladní.

„Najdu toho nejlepšího. Ano, na ten případ bych chtěl dohlížet, mám k němu dost blízko." Ian chvíli mlčel a poslouchal, co mu k tomu říká. Ian sice mohl na případ dohlížet, ale nějak se v něm nemohl angažovat. Jeho utajení by v tomhle případě bylo mizerné. Musel najít někoho mladého a dostatečně schopného. To bude opravdu složitý úkol, povzdychl si.

„Ano, do konce roku vyškolím nováčka." řekl smutně. Měl uvést do funkce jednoho z mladých studentů a to se mu moc nelíbilo. Nováček měl dělat na jednom z největších případů, což znamenalo mnoho nebezpečí. Neměl však na vybranou a vše odsouhlasil. Když zavěsil, byl totálně vyčerpaný, ale neodebral se do postele ke své ženě. Seděl dál ve svém křesle a tiše přemýšlel, dokud někdo nezaklepal na dveře.

„Můžu dál?" ozval se Daniel.

„Ale jistě, copak se děje?"

„Nemohl jsem spát. Byl jsem si dole pro vodu, a pak jsem tě tady zaslechl."

„Slyšel jsi to?"

„Ano. A chci se ti nabídnout." Ian rázem ožil. Už nebyl vůbec unavený. Uvědomil si, že Daniel je na tohle dobře vycvičený a byl by to skvělý kandidát, ale zároveň dostal strach. Sakra, vždyť je to jeho syn!

„Danieli..." nedořekl.

„Iane, prosím. Víš, že jsem připravený. Já vím, že jsem si to teď pohnojil, ale tohle by mi mohlo dost pomoct, ne? Co by na to říkali soudci a celá porota, kdybych se podílel už na nějakém případu? Tohle by byla jistota! Prosím!" žadonil.

„Danieli, jsi ten nejlepší kandidát..." opět mu skočil do řeči.

„Tak v tom případě není co řešit. Co mám dělat?

„Danieli, sakra poslouchej mě! Já mám o tebe strach! Jsi můj syn! Je to ten samý případ, na kterém dělal tvůj otec. Uvědomuješ si, že jsem kvůli němu ztratil nejlepšího kamaráda? A teď..."

„Já vím, ale tohle je moje šance! Nic by se mi nestalo, přece mě budeš vést. A pochybuju, že na to budeme samy dva, když je to tak vážné." Řekl. To Iana zlomilo. Mohl si vyžádat posil, kolik by chtěl. Danielovi by dost pomohl a to by mu mohl dát jen nějaký malý kousek případu. Třeba donáška kávy by se taky dala řadit mezi pomoc u případu, ne?

„Tak fajn. Teď jdi, ale spát. Není to tak jednoduché. Musí se to vše projednat na vedení. Teď si oprav ty známky, ať tě vůbec pustí. Dám ti vědět koncem týdne."

„Díky. Panebože, tohle mi zachrání prdel!" křenil se Daniel na celé kolo.

„Bude ze mě agent FBI, wow." Smál se tak, že málem probudil zbytek celého domu.

„Není to FBI." Začal se smát už i Ian.

„Já vím, ale zní to lépe."

„Jdi už." poručil mu a sám šel zpět do své ložnice. Chvíli ještě přemýšlel, ale pak tvrdě usnul. Měl při tom nádherný sen o tom, že to s Danielem perfektně zvládli a uctili spolu Patrikovu památku. Na rozdíl od Iana, Daniel nespal. Křenil se na celé kolo a stále přemýšlel, co bude jeho úkolem.