ACOB

27. Května 2001

Když bylo Danielovi šest let, jeho otec se doma téměř neukazoval. Přišel se domů jen najíst nebo vyspat. Annie z toho neměla radost a často se s ním hádala. Daniel se raději při jejich hádkách někam vytratil. Používali totiž slova, které neznal a nechápal jejich význam. Annie se s Danielem část od času vydala ven a čím dál tím častěji si uvědomovala, jak vlastně Daniel je izolovaný od ostatních dětí. Vždy se jí však vybavila zimní scéna s boby. Proto se raději vždy záměrně dětským hřištím vyhýbala. Pořád jí, ale visela nad hlavou jedna otázka a to, jak se bude chovat Daniel ve škole. Už mu přece chybělo tak málo času, za chvíli bude potřebovat všechny ty věci do školy a jako prvňáček bude potřebovat dobré zázemí. Nic z toho mu však Annie nenabízela a volat na pomoc svou rodinu, která se jí kvůli němu zřekla, nechtěla. Tušila, že by se měla pokusit o to, aby měl Daniel nějaké kamarády. Dlouho proto chodila s Danielem na procházky a sledovala při tom, jak se mezi sebou rodiče chovají. Přemýšlela, jak nejlépe by mezi ně zapadla.

„Danieli, co říkáš na to, že bychom šli do parku za dětmi?" rozhoupala se jednoho dne.

„To by bylo moc fajn."

„A budeš hodný?"

„Budu, maminko."

„Slibuješ?"

„Ano, slibuju."

„Tak v tom případě pojďme."

„Já už na to nemám." vtrhla do Patrikovy dílny Annie. Na chvíli se zastavila, když tam viděla dva pány v černých oblecích, ale nakonec to přešla a pokračovala: „Daniel je někde venku. Nejsem dobrou matkou, ani to nemá cenu se o to snažit. Nechávám ti ho. Je celý tvůj a my dva spolu končíme."

„Co to říkáš, Annie?"

„Říkám, že končím. Tohle jsem si nezasloužila."

„Ty sis to dítě nechala."

„Ty jsi mi ho udělal. Starej se o něj dobře. Já odjíždím."

„Počkej, tohle přece neuděláš!"

„Ale ano. Už jsem se rozhodla."

„Proč?" zeptal se zkroušeně.

„Proč? Podívej se na sebe. Lítáš v drogách, o syna se nestaráš a mě máš jen jako děvku."

„Annie, to není pravda."

„Ale je. Nezapírej. A co tady ti dva? Překupníci drog? Já o tom svinstvu vím. A taky vím, proč náš syn je takový, jaký je. Je totiž celý po tobě."

„Co tím myslíš?"

„Máme syna kriminálníka. Víš o tom, že už má zápis v rejstříku nebo co to je pro malé děti?"

„Prosím?"

„Dnes fyzicky napadl mladší dítě na hřišti. Strhl ho ze stromu a chlapec je nyní v nemocnici na JIP v kómatu. O tom mluvím."

„Panebože."

„Postarej se o něj dobře." S těmito slovy Annie odešla a Patrik už o ní nikdy nic neslyšel.

„Tak co? Berete to zboží?" vyrušil z šoku Patrika jeden z mužů. Patrik se chvíli rozmýšlel, ale nakonec kývl.

„Beru všechno, co máte."

„Peníze nám pošlete jako obvykle." a s těmito slovy se odporoučeli dva páni v černém. Ten den už Patrik nedošel domů. Dokonce ani následující ne a ten další taky ne. Na všechno zapomněl. V jeho životě byl jen on a jeho balíček zapomnění.