ACOB

16. Května 2014

„Tak jak ti to jde ve škole?" ptal se zvědavě Ian. Daniel nad tím zapřemýšlel. Celkem mu to šlo, ale měl problém s jedním předmětem. Rozhodl se mu to říct, raději teď než si to pak zjistí sám.

„Všechno je v pořádku. Myslím si, že vše zvládám dobře. Jen mám problém s psychologií."

„Konečně je něco, co ti nejde. Ani nevíš, jak jsem si oddychl."

„Proč?"

„Danieli, tvé hodnocení je daleko přísnější, jelikož jsem si o to požádal. Za ty tři roky, co tam jsi, toho umíš daleko více, než tví vrstevníci. Už teď by ses mohl přidat do úřadu. Máš perfektní hodnocení s praktik a ze cvičení. Je to skoro k nevíře."

„Aha."

„A co přesně v psychologii?"

„Popravdě teď v ní celkem plavu. Je to složitý. Nikdy nevím, jak se zachovat, nebo vůbec nepoznám, co si kdo může myslet."

„Aha. To může být trochu problém." Ian věděl, proč mu to nejde. Nebyl moc sociálně založený. Za svůj život poznal opravdu málo lidí a z toho se k němu ještě chovali děsně. Prožil si toho více než ostatní. To ano, ale moc empatie nepobral. Ian si dokonce uvědomil, že ještě ani nenavázal žádný kontakt s holkou. V jednom ohledu byl rád a věděl, že za to může částečně i on, když po něm požadoval tolik soustředění na školu. Bylo by katastrofální, kdyby dopadl jako Patrik. Opustil by svou kariéru, díky vztahu.

„Máš nějaké zápisy z hodin? Pomůžu ti s tím." Nabídl se a Daniel toho hned využil.

„Uklidnění osoby zatažené do konfliktu. To je jedna z nejdůležitějších věcí, Danieli. Tohle je, ale opravdu jedna z nejtěžších věcí. Musíš tu osobu uklidnit, ale zároveň ji připravit na to, co se bude dít."

„A to mám udělat jak? Říct, někdo tě zabije, ale jen možná?" ušklíbl se.

„Danieli, nedělej si z toho srandu. Prostě musíš říct jen polopravdu. Říct, co se bude dít a co musí udělat, ale zároveň ji povzbudit a pochválit jak si vede. Tohle chce trénink."

„Kéž by se to dalo natrénovat, jako ostatní věci."

„Není to jako falešné akce, co?"

„Ty jsou super."

„Všiml jsem si. Jsi v nich až nechutně dobrý. Tvé plánovací strategie a jak ostatní v týmu vedeš. Jsou to vážně nadprůměrné výsledky."

„Děkuju."

„K té psychologii ještě, můžu ti zařídit hodiny navíc, jestli chceš. Vím, že je toho hodně, ale stačí říct."

„Zkusím si to zařídit sám." Usmál se Daniel a Ian kývl. Věděl, že už je Ian samostatný. Přeci jen, je to velký kluk. Ian ho, ale stále viděl, jako toho malého ustrašeného chlapce v temné uličce, kterému musí za každou cenu pomoct. Ve skutečnosti byl Daniel vyspělí na duši i na těle.  A to opravdu dost.