ACOB

27. Srpna 2011

„Danieli, máš dole návštěvu." oznámila mu pozdě večer vychovatelka. Daniel byl v šoku. On má návštěvu? Teď? Koukl se na hodiny a zjistil, že je sedm večer. Teď jsou návštěvy zakázané. Kdo to může být? Rychle na sebe hodil triko, aby zakryl svou zpocenou hruď, které teď dával dost zabrat. Když se blížil k místnosti určené k návštěvám, pocítil nervozitu. Nikdo tu za mnou ještě nebyl. Co se změnilo? Co když je to otec?

„Danieli, tady ne." Oslovila ho potichu vychovatelka. Daniel se znovu udivil.

„Pojď do kanceláře. Tvá návštěva nechtěla být tady." ušklíbla se a vedla Daniela do kanceláře o kousek dál. Daniel si přede dveřmi hlasitě odkašlal a otevřel je.

Uvnitř místnosti seděl mu dobře známá vedoucí tady toho ústavu a muž, který mu byl povědomí.

„Dobrý večer." Poslal pozdrav k ředitelce, a pak se otočil k tomu cizinci.

„Ehm, dobrý."

„Ty mě nepoznáváš, Danieli?" zeptal se zkroušeně Ian. Věděl, že první setkání bude zvláštní, ale doufal, že si ho bude Daniel alespoň trochu pamatovat.

„Omlouvám se, měl bych?"

„Posaď se. Bude to na dýl." pobídla ho ředitelka.

„Jmenuju se Ian." řekl a rukou si promnul čelo, na kterém se mu vytvořili za tu chvíli vrásky.

„Ian." zopakoval Daniel a chvíli nad tím přemýšlel.

„Ian, jako ten Ian? To vy jste ten muž, který byl u mého otce?"

„Ano a mluvil jsem s tebou v té uličce." Daniel kývl na souhlas.

„Pamatuješ si, co jsem ti tam řekl?" zkoušel ho ještě, jestli si náhodou nevzpomene. Danielovi tahle scéna zůstala vyryta v paměti. Okamžitě mu celý rozhovor přehrál.

„Přišel jsem ti něco nabídnout." začal Ian. V Danielovi stoupala zvědavost.

„Poslouchám."

„Mohl bys odsud vypadnout." Daniel vyvalil oči. Nevěřil svým uším.

„To nejde. Musím tady zůstat. Nařídil mi to soud."

„Já vím. Vím o tobě skoro vše. Nemohl bys jít jen tak někam. Byl bys pod mou ochranou a byl bys mým svěřencem."

„Jak? Proč?" Ian se usmál. Byl rád, že ho Daniel poslouchá.

„Vezmu tě odsud pryč a budu se ti snažit pomoct, ale musel bys nastoupit do ACOB."

„ACOB?" nechápal.

„Akademické centrum obrany a bezpečnosti."

„Co to znamená?"

„Je to škola pro..." hledal správný výraz.

„Agenty FBI?" smál se Daniel. Iana nadchlo, s jakou lehkostí to Daniel bere.

„Něco podobného."

„Vždyť tohle ten starý páprda ze soudu nikdy nedovolí. Nejsou blbí. Už jsem zabil jednou, proč by mi měli věřit, že už to nikdy neudělám? Navíc mi k tomu dáte výcvik! Je to na hlavu."

„Tohle už je vyřešeno." Daniel vyvalil oči.

„Jsem jedním z mnoha ředitelů a předsedů státní organizace pro bezpečnost. Když se za tebe zaručím, je ti dovoleno prakticky vše."

„Proč byste tohle dělal?"

„Slíbil jsem to."

„Proč?"

„Záleželo mi na tvém otci." Danielovi teprve teď došli celé souvislosti.

„On byl agent, že ano?"

„Ano."

„Tak proč jste ho nechali zajít tak daleko? Proč jste mu nepomohli?"

„Byla to jeho volba."

„Mohli jste mu pomoct."

„Ne. To nemohli. Patrik byl tvrdohlavé pako. Vzal si sám jeden z největších případů. Měl na to, ale něco se zvrtlo. Nemůžu o tom s tebou mluvit, ale nikdo neví, co se vlastně stalo."

„Ale proč zrovna teď? Proč jste nepřišel před měsícem? Dvěma? Už ten den, kdy mi řekli rozsudek?" Ian hlasitě vydechl a začal s vysvětlováním.

„Musel ses naučit základní věci. Teď už umíš alespoň číst. Snad to chápeš."

„Čtení je málo. Na té vaší škole budu potřebovat mnohem víc."

„Máš to v sobě. Jsi dítě jednoho z nejlepších. Navíc to není škola, kde bys denně využíval matematiku a nějaké složité rovnice." smál se Ian.

„Stále to nebyla odpověď, na co jsem se ptal." nenechal se obkecat.

„Jsi pozorný Danieli. Máš to v krvi." řekl a na chvíli se odmlčel. Daniel, i když měl miliony kousavých poznámek, nic neříkal. Věděl, že se Ian připravuje mu sdělit něco nepříjemného.

„Tvůj otec včera zemřel."

„Jak?"

„Předávkoval se."

„Ehm, aha."

„Budeš si s někým o tom chtít promluvit?" nabídla mu ředitelka ústavu.

„Ne. Ani jsem ho neznal. Je to cizí muž."

„Oblíbil by sis ho. Byl to fajn chlap." řekl do éteru Ian.

„Ne pro mě."

„Opravdu jsi ho neznal. Nebuď k němu tak přísný."

„On byl přísný ke mně."

„Jsem si toho vědom, a proto se tě narovinu ptám, chceš jít do akademického centra obrany a bezpečnosti?" Daniel chtěl souhlasit, ale měl ještě jednu otázku: „Co bude potom? Co další postup?"

„V úřadu budeš studovat 4 roky. To je do tvých dvaceti."

„Matematiku do dvaceti zvládám." zašklebil se Daniel a tím dal Ianovi najevo, že mu neodpověděl.

„Pokud se v centru osvědčíš, bude se za tebe přiklánět celý sbor. Budeš mít zastánce hodně vysoko, což soud přiměje k pro tebe dobré variantě."

„A když ne?"

„Pak nevím." lhal. Daniel si toho byl vědom a měl, větší touho zjistit, co to znamená další postup.

„Fajn. Beru to. Kdy to začíná?"

„Jako obvykle. Po prázdninách." řekl nechápavě Ian. Po chvíli si však uvědomil, co udělal.

„Omlouvám se. Zapomněl jsem, že tady prázdniny nemáte. Prvního září. To je za týden. Zítra ráno tě tady vyzvednou a převezou tě." Daniel kývl.

„V tom případě se uvidíme později. Můžeš jít. Já tady ještě vyřídím nějaké úřední dokumenty."

„Tak fajn." Vyšvihl se ze sedačky a šel ke dveřím. Na chvíli se zastavil a otočil se k té dvojici, která se nyní skláněla nad stolem. Ian si ho všiml a mrkl na něj. Daniel mu zartikuloval tiché děkuji a odešel.

Daniel v noci nespal. Těšil se, že odsud vypadne, ale bál se, že nezapadne. Bylo kolem něj moc nevyřčených věcí.