ACOB

13. Ledna 2000

Necelých pět let po Danielově narození se Annie a Patrikovy kompletně změnil život. Patrik, jak řekl Annie, skončil se svou tajnou prací a vydělával si jako automechanik ve svém vlastním autoservisu. Nebyl tak šťastný jako tehdy. Peníze si vydělal, ale hned je zase utratil a domů nosil jen mizerně malou částku. K Danielovi opět začínal cítit odpor. Měl pocit, že i to málo, co mu zbyde, mu jeho vlastní syn sebere. Už ho nemiloval, jako tehdy, když s ním poprvé přišla Annie k němu domů. A i to se změnilo. Už ani nemá svůj luxusní byt. Bydlí teď v malinké garsonce se svou Annie a tím zmetkem. Annie stačí, to co mají. Miluje svého Patrika a také Daniela. Práci nemá, jelikož se neustále musí starat o Daniela. Do školky ho nevzali. Tedy vzali, ale byl tam jeden den, a pak jí oznámili, že je moc násilný a kouše děti. Od té doby se o něj sama stará, už se ho tam ani nepokoušela dostat podruhé. Uvědomila si, že na to stejně nemají finance. Snažila se Daniela vychovávat dobře, ale čím byl starší, uvědomovala si, že mu nemůže dát to, co by si zasloužil. Potřeboval výchovu od svého otce a taky kontakt s jinými dětmi. Annie se rozhodla, že se bude více snažit Daniela brát k dětem, hned den na to si to šla vyzkoušet. Jak se, ale ukázalo, tohle pro ni nebude tak jednoduché, jak se zprvu zdálo. Její představa o tom, že si Daniel začne hrát s ostatními dětmi ve sněhu a budou spolu stavět sněhuláka, se dost lišila od reality.

„Mami, mami, on má hezké boby!"

„Ano, to má." řekla smutně.

„Proč já nemám taky takové?" to by taky Annie ráda věděla. Poslední dobou už jí Patrik skoro žádné peníze nedával.

„Dani, nemáme na to penízky. Vždyť to víš, ale máš doma jiné hračky." snažila se ho ukonejšit tím, že má něco co ostatní ne.

„Doma mám hračky pro mrňata! Já už jsem velký!" Annie si uvědomila, že on má docela pravdu. Měl dost hraček, ještě od té doby, kdy ho Patrik rozmazloval a měl svou prý tajnou práci. Nikdy mi o ní vlastně nic neřekl. Tolik se toho změnilo, povzdechla si.

„Jestli budeš hodný a budeš se hezky hrát, přesvědčíme spolu tatínka, aby ti takové pořídil, ano?"

„To jsi říkala už na Vánoce, ale já jsem hodný! Jsem hodný pořád! To tatínek mě nemá rád!" rozeběhl se směrem ke klučinovi s těmi boby, co se mu tak líbili a povalil ho na zem. Přihlížející rodiče jen nečinně sledovali, co se bude dít dál a jak se jeho matka zachová.

„Danieli, Danieli, nech toho chlapce!" rozeběhla se za ním. Daniel však i s chlapcovými boby utíkal dál ode všech. Annie mu nestačila.

„Daniely, okamžitě se zastav! Poslouchej mě, Danieli!" Annie se samým studem začali valit z očí slzy. Ostatní rodiče jen sledovali, jak tohle celé představení dopadne. Už teď v jejich očích byla naprosto katastrofální matkou s neschopností autority.

„Danieli!" zařvala na něj, když už ho dobíhala. Chytila ho za ruku a zastavila ho.

„Co to má znamenat Daniely? Víš, jak si teď připadám?"

„Už to jsou moje boby." řekl jen.

„Ne, to teda nejsou a žádné taky nebudeš mít, po tom co jsi nám tady předvedl."

„To není fér!" protočil svou ruku a kousl do ní. Tím vlastně zaryl své zuby hluboko do masa své vlastní mámy.

„Au!" vyjekla leknutím a rychle ho ze sebe otřásla. Tohle jsem si nezasloužila, pomyslela si. Připadala si bezmocná. Jak to má vyřešit? Svalila se do studeného sněhu a přemýšlela. Daniel mezitím využil situace a utekl i s boby o kousek dál.