ACOB

3. Září 2011

„Máš tady vše?" zeptal se Ian Daniela, když byli na koleji v jeho novém pokoji. Ian zařídil Danielovi schválně samostatný pokoj, jen pro jednu osobu. Myslel si, že to bude pro Daniela snadnější. Věděl totiž o těch jeho rvačkách ze žárlivosti. Měl tušení, že tady by to nedopadlo dobře. Moc silných a dominantních mužů na jednom místě. Bylo to tedy jen preventivní opatření.

„Moc vám děkuju."

„Říkej mi Ian, prosím. Nemusíš mi vykat. Je to uhozené."

„Pardon, jen nedokážu uvěřit tomu co se děje."

„Tak si na to rychle navykni, ať můžeš začít s něčím novým."

„Budu se opravdu snažit."

„To rád slyším." Přikývl Ian.

„Je to tedy vše? Nemám ti ještě něco dovézt?"

„Mám toho až moc." usmál se skromně Daniel.

„Tak fajn, já už musím jít do práce. Uvidíme se později."

„Pracujete tady?" zeptal se ještě rychle, ale když uviděl Ianův výraz, opravil se.

„Pracuješ tady?"

„Ne, ale jezdím sem docela často. Myslím, že tě radši v pátek osobně odvezu domů, když to bude poprvé. Pak bys už mohl dojít sám. Budu se ti snažit do pátku nechat udělat klíče od domu. Teď už, ale opravdu musím. Za chvíli máte sraz v aule." Řekl rychle, poplácal Daniela po rameni a odešel. Daniel si prohlížel svůj pokoj a byl nadšený. Ian mu nakoupil opravdu moc věcí. Měl dokonalý šatník pro každou příležitost, zejména pak oblečení na sport. Ian mu zakoupil i mobil s notebookem. Daniel si připadal jako v sedmém nebi. Rychle si vybalil věci a šel do auly, kde měli zahájení nového roku.

Na akademickém centru obrany a bezpečnosti studovali jenom kluci. Většinou to byli kluci velkého vzrůstu a věku odpovídající Danielovi. V celém centru jich bylo snad sto padesát. Což bylo celkem málo, jelikož takové centra byla dost utajována a navíc byli jen tři. Jedno tady v USA, druhé v Evropě a poslední v Číně.

Učitelský sbor tvořili také většinově muži, ale naskytlo se tady i pár žen. Ty učili zejména humánní vědy a psychologii. Sama psychologie zabírala přes čtvrt části rozvrhu. Další veliký podíl na dotaci hodin měl sport, obzvláště pak bojové umění. Na sport zde byl obrovský důraz. Je to celkem logické, když si uvědomíme, že agenti jsou stále v pohybu.

Daniel se dostal do své třídy. Byla to třída o dvaceti členech. Všichni se zdáli být daleko vyspělejší než Daniel a to zprvu zapříčinilo, že si myslel, že je ve špatné učebně a chystal se odejít.

„Daniel Rawl? Jsi to ty?" zeptal se zjevně jeden z učitelů, který stál v přední části třídy.

„Ano, pane."

„Posaďte se." Daniel se okamžitě posadil.

„Nyní vám předám váš akademický plán a rozvrh." Muž si vytáhl složky z katedry a každému z přítomných ji podal.

„Uvnitř najdete vše, co potřebujete vědět. Je to dost informací, ale pevně věříme, že si to sami nastudujete a s případnými dotazy se na nás obrátíte. Nemáme na takové řeči čas. Musíme se dát do práce. Snad chápete."

„Ano." Odpověděli všichni najednou.

Daniel otevřel složku a rychle si prohlédl její obsah. Bylo tam snad milion věcí a tolik informací! Raději tu složku zavřel a nechal si to na později, až bude ve svém pokoji.

Zbytek dne byl pro Daniela ve znamení nových zkušeností. S jeho hlavním vedoucím, mužem z rána, si prošli areál a dozvěděli se, jak to bude od následujícího dne probíhat. Daniel všemu rozuměl, ale už byl vyčerpaný. Proto byl rád, když je propustili a mohl odejít s ostatními na kolej. Ten večer se seznámil s novými kamarády a zjistil, že jeho složka se dost liší od ostatních. Měl delší vyučování v průměru o dobré dvě hodiny a jeho hodnocení bylo také přísnější, než měli ostatní. Daniel tuhle informaci přijal tak jak byla a nehodlal se tím nějak zvlášť zabývat. Domyslel si, že tohle je asi ten výjimečný důraz na jeho studium. Prostě toho na něj bylo o dost více než na ostatní.