Given a Chance

Given a chance 77., U prdele.

"Takže, uhm, no..." neví rychle, jak z trapné (už zase) situace vycouvat, takže se nervózně rozhlédne po místnosti, načež mu pohled padne na bar, "...dala by sis... dala by sis ještě něco k pití? Třeba?"

Nedokáže se jí ani podívat do očí, tak aspoň chytne do dlaně její ruku.

"Jo, můžeme... můžeme si někam sednout," navrhne Aleisha.

Luke už v hlavě znovu zmatkuje nad tématem hovoru, které jednoduše nemá, načež si vzpomene, proč ho sem vlastně Caspar dotáhl - nebo pod jakou záminkou. "Caspar říkal, že se Louis chystá něco vyprávět a musím u toho být, tak to asi bude stát za to - půjdeš se mnou?"

A vzápětí by se nejraději pleskl do čela. Sakra Hemmingsi, je toto vůbec možné. Máš se věnovat jí, jenom jí, a ne si tuhle utíkat k přátelům kulatého stolu a svou přítelkyni jen tak jako omylem pozvat s sebou. Není do kus hadru, který s sebou taháš někam, kam se jdeš bavit, doháje sakra už. Možná si měl raději obléct elasťáky a dát se na balet. Transformace mu jdou docela dobře. Třeba z paka na totální nemehlo. Nebo z člověka bez přátel v někoho, koho zvou lidi na zápasy a Akademii a rande, ačkoliv to naprosto nezvládá. Jo. Tak možná mu ty transformace přece jen zas tak nejdou. Možná by se měl zeptat elasťákového Buddhy. Nebo Transfomers. Nebo transformátorů. Zvedne pohled ke stropu, ale startér nebzučí, zářivky to nejsou, Karle. Luke už asi taky potřebuje dovolenou. Nejlépe důchod. Měl by si sehnat slepeckou hůl, dokud na ni ještě vidí.

Než se stihne rozhodnout, že bude bezpečnější rovnou se odvyskytnout z okna, proplete s ním Aleisha prsty tak, aby je mohla stisknout, a pak ho jemně táhne za sebou, když se rozejde směrem ke skupince fotbalistů a těch dalších lidí, co sedí okolo. Nejspíš mu na otázku odpověděla, ale Luke to nějak nezachytil, protože si nic takového nepamatuje. Je to od něj neskutečně hrubé a on se v duchu zapřísahá všem dostupným Jozefům (Buddhu vynechá, protože jeho elasťáky by mu stahovaly koule), že už se jí tentokrát sakra konečně bude věnovat tak, jak si zaslouží. Tohle od něj není pěkné a on by se měl sakra ovládat, ale když Louis zvedne hlavu a v očích se mu přátelsky zablýskne, sotva jeho pohled spočina na Lukovi, skutečně bojuje s tím, aby se za ním nerozeběhl. A neskočil na něj, nejspíš. V jeho náruči bylo moc pěkně. Luke zatěká pohledem po Benovi, ale ne dřív, než oplatí Louisovi jeho zářivý úsměv.

"Všichni přítomni?" ujistí se Louis, než se dá do vyprávění.

Luke historku ještě neslyšel, takže poslouchá s ušima a ústy dokořán. Jack, který byl historce přítomen, občas přizvukuje a dodává historce to správné vypravěčské, zatímco Caspar, rovněž historce přítomen, se po prvních čtyřech slovech jednoduše zhroutí na zem. Michael ho záhy následuje a Lukovi dojde, že on nejspíš taky. Bodne ho kdesi mezi plícemi, protože Calum vstane ze svého místa a spěchá Mikeymu na pomoc, zatímco Geordie, podruhé dnes, leží hlavou na desce stolu. Ti dva se hledali, fakt. Historka se překlene do další a ta zase do další, a Luke se musí kontrolovat, aby neřval smíchy. Tohle je parta bláznů a ne fotbalistů. Ben sedí v koutě, pije druhé pivo a všechno z bezpečné vzdálenosti pozoruje. Nevadí mu společnost, ačkoli ji nevyhledává, ale momentálně se soustředí na svého brášku, jeho přítelkyni a toho blonďáčka s ofinou, Michaela.

Není na něm nic podezřelého, ačkoli vypadá jako pěkný floutek. Když se nálada trochu rozvolní a pauza mezi historkami se zvětší, Ben vstane a dojde za Michaelem.

"Ahoj," pozdraví ho nejistě. Seč je chlapec o osm let mladší, Ben je nejistý, co se ostatních lidí týče. Nevidí v sobě autoritu.

"Uh, ahoj...?" Michael naproti tomu ano. "Je, uh, um..."

"Ne, jenom jsem se... chtěl zeptat. Ty a Luke se máte zítra sejít, že? U... tebe."

"Um. No. jo, měli bychom nacvičovat na Akademii, když už... nám to povolili, tak abychom ze sebe neudělali kokoty," pokrčí Mike rameny. "Ještě větší než už jsme."

Ben se tomu ušklíbne, jo, tohle dítě bude mít na Luka zvláštní vliv - na druhou stranu, možná po jeho boku najde nějaké sebevědomí nebo aspoň způsob, jakým si stát za svým. Tenhle klučina sebevědomě zcela jistě vypadá.

"Chápu. Jen... Myslíš, že bys... mohl přijít k nám? Já... Luke není moc... není... "

Michael nejistě pohlédne po mladinkém chlapci, sedícím vedle Caspara. Baví se a směje a drží Aleishu za ruku. "Um..."

"Jen... nechci ho... ah. V tomhle nejsem dobrý," povzdechne si Ben a Mikey se krátce zasměje.

"Asi bych mohl přijít. Je... um, kde... to je? Myslím... adresa," wow, Mike, mluvíš už skoro jako ten blonďatý kokot.

"Jestli... chceš, můžu pro tebe přijet. Nemám zítra... prostě, jestli chceš, můžu - ježiši."

Ti blonďatí kokoti s výraznýma lícníma kostma to snad mají v rodině, napadne Michaela, načež se otočí na Jacka, který stojí na stole na rukách a něco pokřikuje - ale naprosto plynule a souvisle - na Louise, který je polomrtvý natažený přes Calumův klín s hlavou v polštáři vedle něj.

...No. Něco v rodině mají. Možná by se k jejich domu neměl přibližovat, ještě to chytí.

"Uh," Ben zvedne hlavu, červený ve tváři, ale odhodlaný se tentokrát neztrapnit před patnáctiletým dítětem. "Jestli mi dáš svou adresu, zítra pro tebe přijedu ve stanovený čas."

...To bylo jako věta ze slovní matematické úlohy pro čtvrtou třídu základní školy. No takže asi tak Benova úroveň. A Michaelova, taky.

Mike přikývne a Ben vytáhne mobil, do kterého si zapíše jeho adresu i číslo. "Doufám, že ti to... nevadí."

Mike zavrtí hlavou že ne, ostatně, pokud bude mít ještě i ten luxus, že ho někdo odveze, nemá problém s ničím. Sice si není jistý, co... nebo proč Ben nechce pustit Luka k němu domů, ale vlastně je mu to jedno, takže nemá důvod staršímu odporovat. Ačkoliv se v řeči zadrhává stejně jako Luke, pořád to neubírá pocitu, který vyvolává jeho očividná fyzická převaha, nejen ve věku. Není to tak, že by mu Ben naháněl strach, to zcela jistě ne. Ale respektu se nezbaví, ani navzdory své povaze punkrockera. Je cool, ne sebevrah. Je v něm, tedy v Benovi, něco zvláštního, něco silného. (Je to charisma, ale Michaelovi bude trvat ještě pár let, než se jeho slovní zásoba rozšíří o takové termíny.)

"Jen jsem... jsem rád, že," Ben si olízne rty a střelí pohledem po svém bejnamínkovi, "že si našel kamarády."

Michael polkne. Znamená to, že Luke doopravdy nikoho neměl? Předtím? Jeho oči automaticky následují Benův pohled a skončí na rozzářeném Lukovi, který se zrovna směje něčemu, co vypráví Caspar. Je to... jo. Nikdy Luka neviděl ve společnosti, to je pravda, a i teď vypadá, že kdykoliv chce něco říct, musí k tomu nejdřív dát sám sobě povolení. Najednou se zastydí, jak se k němu choval po celou střední. Neměl ani důvod, jen někdy potřeboval upustit páru a Luke byl většinou po ruce, navíc je takový malý, drobný, bezbranný; snadno se na něj vrhaly vražedné pohledy, snadno se do něj vráželo. Nikdy se nebránil. Michaela vlastně nikdy nenapadlo, proč byl tak... tak snadná oběť.

Přiznat se ke svému činu? Zamlčet...? Inu... rozhodně ne Benovi, před kterým teď stojí. Jakkoli jeho starší bratr, jemu omluvu nedluží.

Měl by na něj ale zareagovat. "Jsou to fajn lidi, myslím, fotbalový tým. Sice kokoti, ale kdo není. Bude s nima v pohodě."

Pokrčí rameny a snaží se tvářit, že je mu to vlastně dost u prdele.