Given a Chance

Given a chance 100., Já jdu domů.

Luke se teď stydí to říct. Ale když už je Mikey tak hodný a chápavý a milý, možná by mohl... možná...

"...bál že nepřijdeš," popotáhne trošku. "...že to byl jenom sen."

Michael semkne rty, aby ze sebe nevydal nějaký nelidský skřek. Luke je přece tak roztomilý, kurva, jak si toho mohl Mike nikdy nevšimnout? Vždyť je to jenom takové malinké, drobné, nesamostatné kuřátko.

"Oh, bejby... to nic. Já jsem tady, okay? Přišel jsem, hm? To nic. Slíbil jsem ti, že přijdu, pamatuješ?" ujistí se Michael.

Přes vlastní stud se Luke ani nepokusí promluvit, jen se přitiskne blíž k Michaelovi. Na jednu stranu chce utéct někam hluboko, vzpamatovat se a doufat, že na to Michael zapomene, ale na druhou stranu nechce nic než zůstat právě tady. V náruči, která nepatří jeho bratrovi, ale jeho kamarádovi. Jeho prvnímu kamarádovi, který se o něj teď stará, ačkoli nemusí. Luke vůbec netuší, proč to Michael dělá. Proč vůbec přišel. Vždyť nejmladší Hemmings je jenom trapný, malý, neschopný... kokotko. Zasměje se sám sobě, ale skrz jeho slzy to vyzní dost zoufale.

"Luke...,? Lukey, ššš... to nic. Přišel jsem, jsem tady, ne? Jenom... jenom klid. Dýchej, bejby. Všecko je v pohodě. Mluv na mě, je něco špatně?"

"Uh-uh, ne... ne, jen... je-jen... dobře, já js-jsem jenom... já.... já nevím, promiň, nevím proč jsem- eh."

"To nic, nevadí mi to, jen chci vědět, jestli... je to lepší," Michaelův tichý hlas může být docela jistě návykový. Je o něco hlubší než normálně, tichý a klidný a Lukovi se chce najednou trošku spát.

"J-jo, je... je to lepší. Děkuju," oddálí se od Michaela a odstoupí o krok, ale Michaelovy ruce ještě chvilku zůstanou na Lukově pase, na bocích, prsty seběhnou po loktech a na chvilinku ulpí na zápěstích, než je Michael ochoten se vzdát přítomnosti druhého těla ve svém osobním prostoru.

"To nic. Nechci ti... kurva, tohle je podruhé během pár hodin, co jsem ti... tohle způsobil," Michael si vjede prsty do vlasů a frustrovaně si prohrábne ofinu. "Nechci... nechci ti takhle... nechci ti tak ubližovat. Promiň, nevím... nevím jak to zlepšit, takže... tak... já... já nevím. Uh. Jen... eh."

Luke odmítá zvednou pohled ze země. V životě se necítil tak trapně, načež mu dojde, že ještě nikdy necítil náruč nikoho jiného než člena rodiny. Že Mikey je vlastně úplně první cizí člověk, který ho kdy objal. A... dobrovolně. Michael tu není, protože ho někdo přinutil. Ještě dneska ráno mohl Benovi klidně říct, že s někým, jako je Luke, nechce a nebude mít nic společného. Ale Michael přišel a objal ho. Z vlastní vůle. Není to, jako když je ve školce řadili do dvojic a oni se museli držet za ruce. Michael chtěl. Přišel za Lukem a stiskl jeho rameno, mluvil s jeho matkou, vyvedl ho po schodech nahoru a teď ho objal. Dvakrát. Ačkoli Luke trval na tom, že je v pohodě a že nepotřebuje další utišení, Michael poslechl své city víc než blondýnkova slova. Luke by nikdy tohle chování do Mikeyho neřekl. Dokonce ani teď, když už se to stalo.

"Ne-nemusíš se, eh, omlou-vat. Řekli... řekli jsme si to včera. Nechci... a-by ses, eh... um, cítil, já nevím, nějak špatně nebo... tak."

Luke se tentokrát doopravdy pleskne do čela. "Promiň, neumím se ani pořádně vyjadřovat... - No a teď to jde! Teď, když jsem ze sebe zase udělal vola, tak teď umím mluvit jako normální člověk!"

Michael na něj překvapeně zírá. "Wow. Nikdy jsem tě toho neslyšel říct tolik najednou."

Luke si je stoprocentně jistý, že vzplane na místě. "Ugh... pro-promiň."

"Ale ne, proč se omlouváš? Paráda, aspoň vím, že umíš mluvit. Super, jde ti to. Jenom překonat počáteční stud," mávne Mikey rukou a skloní se k nedbale odložené kytaře. "Tak, můžem se konečně pustit do zkoušení? Nějak jsme to oba odkládali..."

Luke zazmatkuje. Kde má kytaru? Aha tam. Kde má laptop?! Aha, tam. Škoda že tak jednoduše nenajde i svůj mozek. "Slíbil jsi mazlení."

Vteřina ticha. Luke se chce zakopat na zahradě pět kilometrů pod zem a předstírat, že je ropa. Co to bylo, Luke. Co to sakra bylo. Michael ho právě sám od sebe objal, dvakrát. Přestal ho nenávidět. Nabídl přátelství. Toleruje Lukovo divné chování i jeho psychické problémy. A Luke si přijde a vyloženě mu vyčte, že se s ním nemazlí. Jo, Luke. Tohle je důvod, proč nemáš kamarády. Přesně tohle.

"Slíbil," Michaelovi se podaří kývnout téměř bez emoce.

Jo, perfektní. Teď vypadá jako nevděčný idiot. Skvělé, Luke. Naprosto perfektní, teď jsi za arogantního bastarda, co se neumí chovat, o sobeckosti ani nemluvě.

Michael se pohne tak rychle, že to Luke ani nepostřehne. Ani neví jak, a jsou oba dva v Lukově posteli, Michael na něm. "Slíbil. Slíbil jsem ti mazlení."

Luke ze sebe vypraví zachichotání, padá mezi polštáře a plyšáky stále hlouběji, navíc má měkkou matraci, takže tak trochu zabředne, což využije jako výmluvu k tomu, aby chytil Michaela okolo krku.

Michaela ani nenapadne se vzpírat. Naopak, najde pohodlnější polohu (přesně mezi Lukovými stehny), zavrtí se a přitiskne se na jeho drobnější tělo. Teď je mu dobře. Teda jasně, je mu líto, že Luka rozrušil - zase - ale před chviličkou se zasmál a teď ho má v náručí a může se k němu tulit. Taky udělá právě to. Zaboří obličej do Lukova krku a pravou rukou jemně přejede po jeho boku k rameni a zase zpátky. Kdovíproč ho obě gesta vždycky uklidňovaly.

Lukovo srdce bije jako splašené. Michael mu leží v náruči a tulí se k němu. Michael. Hezky voní, proběhne mu hlavou, a přitulí tvář blíž k jeho vlasům. Chce do nich zabořit nos, zhluboka se nadechnout a zapamatovat si tu vůni na celý život.

"Cuddly," zamumlá Michael do Lukova krku a jenom tak tak odolá touze ho tam políbit. "Cuddly."

Jako by to jednou nestačilo. Luke má dost. Vlastně si je skoro jistý, že tohle nezvládne. Michael napresovaný mezi jeho stehny a položený celou vahou na něm, jeho dlaň, přejíždějící po jeho boku, jeho tvář zabořená do Lukova krku. Luke může cítit Michaelovy rty. Nehýbe jimi, netiskne je; není to polibek, jenom prostě leží tak blízko. Je to letmý dotyk, ale pokožka na šíji je citlivá a Lukovi naskočí husí kůže i tam, kde kůži nemá.

"Hm?" Michael si všimne. Sakra, jasně, že si všimne. "Je ti zima?"

Lukovy tváře polije červeň a jeho klín málem sperma.

"Lukey?"

Oh, uhn, bože, krucinál. Luke se roztřese po celém těle a musí zavřít oči. Měl by něco říct, rychle, dřív, než mu Michael zase stihne říct Lukey nebo přitisknou rty k jeho pokožce. Stačí, že cítil, jak se proti ní pohnuly. Bože. Zavrtí se.

"Ne, ne, nic.... uhn. Není mi nic...," zní to jako lež, takže dodá, "není mi zima."

Je mu dobře. Je mu teplo a něžno a krásně. Michael na něm leží, ale není těžký, takže je to příjemné. No, víc než příjemné. Luke se cítí bezpečně, jako by ho Michaelovo tělo chránilo proti všemu zlému, co na něj může mimo postel čekat. Nepotřebuje Bena. Má tu Mikeyho. Luke chce napůl brečet, napůl se smát a napůl pořád tak trochu být ropa.

To jsou tři poloviny, Luke. Měl by sis vybrat tu největší a řídit se podle ní.

"Jen... pořád se třeseš," šeptne Mikey.

"Jo-jo, pořád... pro-miň. Jen... je to nov-nové, víš. Ž-že... uh," jak trapné to je. "Jen... jenom na t-to nejsem zvyklý a kro-kromě, uhn, kromě Bena? Mě... uh, nikdo se-, eh, nikdo mě ne... nik-do se se mnou ne-ne...nemazlí," vykoktá.

Hemmingsi, ježiši, už zase neumíš ani mluvit. Měl by sis sbalit baťůžek a vydat se na výlet. Do jiné galaxie.