Given a Chance

Given a chance 96., Calum, uh?

96.

Cal si nepamatuje, kolik mu bylo, když mu Mali začala vyprávět své příběhy. Není o tolik starší, nemohl být zase tak malý, ale stejně si to tak docela neuvědomuje. Ale vzpomínka na den, kdy mu Mali poprvé svěřila příběh se Želvou, je jasná a přesná.

Calum nikdy neplakal. Joy vždycky vypráví, jak zlaté dítě byl, jak s ním nikdy nebyly problémy. Moc toho nenamluvil, neměl ustavičné dotěrné dotazy jako většina malých dětí, nelezl na nebezpečná místa, nepožadoval, aby si s ním někdo pořád hrál. Neplakal - to ale neznamenalo, že nikdy nebyl smutný.

Vlastně... Calum byl jenom smutný. Neplakal - ale ani se nesmál. Vzpínal svá nádherná temná kukadla ke svým rodičům, k učitelům, vychovatelům, později lékařům a jiným profesionálům. Stranil se všech, téměř nejedl a ačkoli začal žvatlat už po pár měsících od svého narození, už během druhého roku používal víc gest než slov. Nemluvil, pokud to nebylo nevýslovně nutné. Měli strach, že docházka do klasické školy nebude pro Caluma možná. Že jej budou muset umístit do ústavu pro děti se speciálními potřebami. Calum uměl mluvit, jenom... jenom to nepovažoval za důležité. Nenáviděl, když byl ve středu pozornosti, bál se lidí, jednu dobu se bál úplně všech. Jen Mali Koa dokázala nemožné. Dokázala ho nakrmit. Dokázala ho chytit za ruku, aniž by se jí vytrhl a utekl pryč. A eventuálně dokázala prorazit jeho emocionální bariéry; dokázala ho rozesmát. Příběhy, které mu vyprávěla, byly plné kouzel, cest, hádanek, nevinného humoru, ale i poučení a narážek na jeho zdravotní stav. Eventuálně se Calumova slova vrátila alespoň do jejího života. Cal bylo sotva pět, když se otevřely dveře do jejího pokoje a zvídavý hlásek řekl: "Vyprávěj mi."

Mali dokonce ani dnes nedokáže vyjádřit, kolik emocí se nad dvěma slovy rozbouřilo v jejím nitru. Jako by se Calum ten den otevřel světu. To bylo úplně poprvé, kdy mu Mali vyprávěla příběh o Želvě, která se rychle stala chlapcovým nejoblíbenějším a chtěl ho slyšet alespoň jednou do týdne. "Vyprávěj mi" a "Vyprávěj mi o Želvě" byla po dlouhé týdny jediná slova, která Cal vypustil z úst. Čím více příběhů o depresi, smutku a samotě a izolaci Calum slyšel, tím více mluvil.

Mali Koa osobně vybojovala Calumovo právo alespoň zkusit nastoupit na základní školu s ostatními dětmi. Šestiletý Cal tomu moc nerozuměl, ale choval se jako vždycky. Neplakal, nesmál se, neprotestoval, ale ani nesouhlasil. Udělal bez emocí, co se po něm žádalo. Sedl si první den školy do čtvrté lavice blíž oknu a díval se na maminku, která stála v chodbě, než zazvonilo. Řekla Calumovi, že až hodina skončí, hned si pro něj přijde a vezme ho domů. Mladinký Maori si byl přál, aby s ním byla sestra, nahlas však - samozřejmě - nic neřekl.

"Ahoj," ozvalo se vedle Caluma náhle. "Můžu se tu posadit, nebo čekáš na kamaráda?"

Calum zmateně otočil hlavu; blondýnek s vrabčím hnízdem na hlavě, které se jeho maminka nejspíš pokusila upravit do jakž-takž prezentovatelného účesu (což se jí mimochodem nepovedlo) a s nejistým úsměvem na tváři. Zamrkal na něj, načež přikývl, aniž by věděl čemu.

"Jsem Michael. A ty?"

Calum zamrkal a prohlédl si chlapce jinak, lépe. Oči doširoka otevřené, rukáv nedbale vyhrnutý, cíp košile vyčuhující zpod školního saka. Líčka trochu zčervenalá, ale dech klidný. Calum nebyl zvyklý na lidi ve svém osobním prostoru. Děti ve školce se mu vyhýbaly, protože věděly, že Calum je divný - děti se ho všeobecně stranily, protože Cal nebyl jako obyčejné děti a všichni to věděli. Ale tenhle kluk očividně z mladého Maoriho necítil nic negativního, nic, co by mu bránilo pokusit se skamarádit.

Joy viděla, jak se chlapeček snaží mluvit s jejím synem, chtěla zakročit, vejít do třídy a něžně mu vysvětlit, že Calum nemluví, ale...

"Calum, uh?" všimne si Michael jeho jmenovky na lavici. "Můžu si přisednout? Přišel jsem pozdě a volno už je jenom támhle."

Calum následoval jeho gesto pohledem. Ukázal do první lavice uprostřed. Ale Calum věděl, že je ještě jedna lavice volná za ním, jedno místo vedle tam té slečny ve třetí lavici u dveří a jedno rovnou za Michaelovými zády vedle sympaticky vypadajícího blonďáka. Calum přikývl a Michael se rozjařeně posadil.

"Budeme tu dlouho? Už se docela nudím. Nestihl jsem se nasnídat. Trochu jsem zaspal," zazubil se Michael.

Calum se usmál zpátky. Joy nevěřila svým očím.

Zatímco Michael nezavřel pusu, Cal nepromluvil ani slovo, ale... Michaelovi to zdá se vůbec nevadilo. Když jejich první hodina skončila, Calum se kývnutím na Michaelovu otázku, jestli si může zítra zase sednout vedle něj, rozloučil a vrátil se k mamince, které se chytil za ruku, a ještě než se vydal k hlavnímu východu, otočil se. Michael se na něj podíval přes celou třídu ve stejné chvíli, zářivě se usmál a zamával mu. Calum mu nejistě zamával zpátky.

Calum se přitulí blíž k Maliiným prsům; sálá z nich jeho dětství a teplo. Sestra ho obejme a pohladí po vlasech. "A Želva už pak nikdy znovu neupadla do deprese."

Bratr přikývne a šťastně se usměje. Nepamatuje si toho ze svého dětství moc, jen pár útržků, a většinou jsou to spíš pocity než situace. Ostatně, Cal nikdy moc nezáleželo na tom, kde byl nebo co se skutečně dělo. Nejraději byl doma, sám, s Mikeym nebo s Mali, a pokud se vyskytl někde jinde, co by mu na tom záleželo. Ale ty občasné záchvěvy radosti, které jako by ho překvapovaly a přitom byly samozřejmé, ty si pamatuje. Pamatuje si všechny radostné okamžiky svého dětství. Každý příběh, jenž mu Mali Koa vyprávěla. Každé setkání s Michaelem. Víc jich vlastně ani nebylo.

Mali ho políbí do vlasů a nechá ho ležet ve své náruči. Sama si musí otřít slzy, aby nedopadly na ramena mladého Maoriho v její náruči. Pamatuje, co si přála k desátým narozeninám a nikdy by nevěřila, že do roka se její přání splnilo. Mladinký Calum si našel kamaráda, kterému vůbec nevadilo, že Cal nemluví. Možná si toho ani nevšiml, protože většinu času něco brebentil, načež se překotně omlouval, že moc mluví. Mali se na okamžik oddá vzpomínce, kdy poprvé sama potkala Michaela. Znal se tehdy s Calim sotva tři, čtyři dny, a ačkoli ji od toho matka zrazovala, řka že jejich vztah je už tak velmi křehký a Mali by neměla pokoušet štěstí, odhodlala se mladého Michaela konfrontovat.

"Ahoj," usmála se na roztomilého kloučka, jenž seděl na dece vedle tichounkého Cal, který si četl ve slabikáři. "Jsem Mali, Calumova sestra."

"Ahoj, já jsem Michael," a asi jako by pro úplnost dodal, "Calumův kamarád."

Mali se usmála a jen horko-těžko odolávala touze pohladit chlapce po tváři. "Kamarádi, hm? A... a to ti nevadí, že Cali nemluví?"

Michael pozvedl obočí, jakoby překvapeně. "Je selektivně mutivní. Nejdřív mi musí věřit. Pak bude mluvit."

Řekl to s naprostou samozřejmostí v hlase, jako by mluvil o počasí, jako by to bylo něco běžného, co přece zná každé šestileté dítě.

"A-ano, je..." Mali Koa náhle ztratila veškerou motivaci, se kterou za Michaelem přišla, ale když se podívala na Caluma, věděla, že se věci změní.

A ano, měla pravdu.