America Blackstormová, jedna z loutek HYDRY. Během jedné z misi si začne vzpomínat na svůj celý život. Vzpomene si na vše? Vzbouří se proti svému otci a nebo bude pořád jeho poslušnou loutkou?
-------
„Budou mi chybět,"řekla a po tváři jí stekla je...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
»» ──────ஓ๑✪๑ஓ ────── ««
ZAPARKOVALA jsem motorku u domu, kde byl Bucky naposledy. Vstoupila jsem dovnitř bez klepání. Rozhlédla jsem se kolem, abych našla důkaz toho že tu stále je. Byli tam některé jeho věci, ale ty tu mohl nechat, když narychlo utíkal. Za mnou se ozvaly kroky. Sáhla jsem po pistoli a zprudka se otočila na osobu za mnou. On na mne mířil taky, ale zbraň hned schoval.
„Ahoj, Americo," řekl tiše. Prohlédla jsem si ho. Byl to Bucky. Můj Bucky a voják.
„Ahoj, Bucky," usmála jsem se a schovala si pistoli, přistoupila k němu blíž a pevně ho objala.
„Tak, jaký to bylo?" zeptal se po chvíli ticha. I když jsem to neviděla, cítila jsem že se usmívá.
„Celkem v pohodě," odpověděla jsem nenuceně. Nechtěla jsem to víc rozebírat. Nejspíš to vyčetl z mého výrazu, proto se na nic už neptal. Pouze mi dal jednu ruku kolem pasu a tu druhou kolem ramen.
„Jak dlouho u mě budeš, než tě zase povolají?" zeptal se. Pokrčila jsem rameny. To jedno pořád bolelo, proto jsem sykla bolestí. Bucky si toho naneštěstí všiml. Vyhrnul mi rukáv u trička a podíval se na mé rameno.
„Postřelili tě," povzdechl si. Stáhla jsem si rukáv zase dolů a mlčky přikývla. Ruku jsem dala podél těla a tou druhou jsem ho chytila.
„Za chvíli budeme muset odejít," oznámil mi. S lišáckým úsměvem jsem se k němu otočila a se zaváháním ho políbila na rty. Chvíli to vypadalo, že ho to zarazilo, ale nakonec mi polibky oplácel. Opatrně mě položil na postel a nepřestával mě líbat.
„Kdy je pro tebe za chvíli?" zeptala jsem se tiše, když se z mých rtů přesunul ke krku. Překvapeně zamrkám, ale přesto mi ze rtů unikl malý sten. Sklapni, Americo. Nepřerušuj to. Jsi pravděpodobně asi nejstarší panna na světě, sklapni.
„Za týden, nebo pár dní," odpověděl chraptivě, přes hlavu jsem mu přetáhla tričko. Nakonec ho sundal i mě, ale naši krásnou chvilku vyrušilo silné klepání na dveře. Odtáhli jsme se od sebe a přikrčili se. Pomalým krokem jsem se vydala k oknu, abych věděla kdo je naším návštěvníkem. Byla to dívka, s blonďatými vlasy. Tuhle barvu bych poznala kdykoli..
Avril, má starší sestra, která je pořád plně oddaná HYDŘE, přestože je už pryč.
„Musíme pryč," zašeptala jsem. Bucky přikývl a začal si balit první věci, co mu přišli pod ruku. Natáhla jsem přes sebe tričko a Buckymu ho hodila do obličeje.
Potom jsme se proplížili k oknu na druhé straně místnosti a vylezli jím. Avril vstoupila do našeho domku, v době kdy jsme byli už venku, a dali se na útěk. Zanedlouho jsem ale začala zpomalovat, protože bolest v noze se začala vracet.
Bucky po něm střelil zmateným pohledem: „Taky mě střelili do nohy," povzdechla jsem si. Bucky se ke mě vrátil. Řekl že pro něco skočí domů. Takže jsem si sedla do stínu a čekala. Uslyšela jsem hukot, a viděla jak Bucky jede na motorce.
„Nasedej!" vykřikl, aby přehlušil řev motoru. Poslechla jsem a sedla si za něj. Nasadila jsem si helmu a ruce jsem mu dala kolem pasu. Rozjel se pryč.
»» ──────ஓ๑✪๑ஓ ────── ««
DOJELI jsme, pro mě, neznámo kam. Vím ale že je to někde v Evropě. *
„Kde to jsme?" zeptala jsem se Buckyho.
„V Bukurešti," odpověděl mi a zaparkoval motorku. Vešli jsme do malého domku, který vypadal opuštěně. Začali jsme si vybalovat věci. Potom jsem se přesunula do kuchyně, protože mi začal zvonit telefon. Beze slov jsem telefon z okna vyhodila. Sedla jsem si na malou postel a Bucky taky. Chytila jsem jeho ruku a propletla si s ním prsty. Ani jeden jsme nepromluvili, ale ticho nám nevadilo. Potom se ke mě Bucky otočil a naklonil se ke mě.
Teď jsme pokračovali tam, kde předtím.
a/n
okay ale z týhle kapitoly jsem byl sakra nervózní a je hrozně shitty 😀 * jak se tvl dostali z Ameriky do Evropy je mě samotné záhadou btw
