Falling |L.S.| [pozastaveno]

12.

Harry Styles

Když jsme vylezli z vany, osušili jsme se, oblékli a šli si objednat pizzu.

"Hele, víš co bych někdy chtěl vidět?" Zašeptal mi Lou vedle ucha.

"N-nevím, co?"

"Tebe, jak si děláš dobře tím vibrátorem."

"Na to zapomeň, stejně jsem měl v plánu ho vyhodit.

"Ale notak, toho by byla škoda. Nech si ho, ještě s ním bude sranda."

"No jo furt, ale v příštích několika měsících na to rozhodně zapomeň!" Řekl jsem pevně a tím naší konverzaci na toto téma uzavřel. Alespoň prozatím.

Za půl hodiny nám přivezli pizzu a my se dali do jídla. Bylo ticho a já začal přemýšlet.

Znamenalo to pro něj něco? Bude to pro něj někdy znamenat něco víc? Jak dlouho to bude mezi námi trvat? Jak dlouho tu vlastně budu moct vůbec být? Protože pro mě to znamenalo víc. Já nemám kam jinam jít, domů se vrátit nemůžu a peníze taky nemám. Momentálně jsem na něm jak psychicky, fyzicky tak i životně závislý. Potřebuju ho ale on mě ne, chci ho ale on chce jen mé tělo. Jsem naprostý debil, jak jsem si vůbec mohl myslet že někdo tak dokonalý, jako je Louis Tomlinson by ke mě mohl něco cítit. Vlastně ani nechápu, co je na mě tak hezkého, že se mnou chce spát.

"Hej, jsi okay?" Zeptal se mě Lou a tím mě vytrhl z mých myšlenek.

"J-Jo, jsem... jen jsem se zamyslel."

"Aha, no jenom že tu takhle sedíš skoro bez hnutí asi pět minut. Už jsem si říkal, že zase zkusím to, co posledně."

"Jo... promiň, fakt jsem se jenom zamyslel."

"A nad čím jsi přemýšlel?" Zeptal se a já se jako na povel proměnil v rajče.

"Takže zase já Jo? Nepřemýšlíš o mě náhodou nějak často?"

"N-ne! To nebylo o tobě!" Vykřikl jsem.

"Ale prosimtě, nedělej že jsi o mě nepřemýšlel. O čem jsi tak přemýšlel, co? O tom, co se asi před hodinou dělo v našem pokoji? Nebo snad o té vaně?"

"N-ne... já, přemýšlel jsem, proč mě tu vůbec chceš. Jestli jenom protože ti je mě líto, tak půjdu. Jestli jenom kvůli tomu, co se tu dnes stalo, tak už tu nebudu ani o minutu déle, než je nutné."

"Ale prosimtě, jasně že mi je líto, co se ti stalo, jasně tohle bylo asi to nejlepší v mém životě ale nejsou to jen ty dva důvody, proč chci, aby jsi zůstal. Něco mě k tobě táhne, ale nevím co. Možná ta tvoje dokonalá tvář, nebo to úžasné tělo, tvůj nádherný hlas když jen mluvíš, směješ se a nebo vzdycháš. Možná to je tvůj styl oblékání, který je dokonalý. Nebo tvoje osoba sama o sobě, prostě jsi dokonalý, jen nejsi pochopený. Mám tě rád, ještě nevím jak, ale mám, tak tě žádám, za žádných okolností mi v dohledné době neodcházej ze života." Zakončil svůj monolog Louis a já na něj koukal s otevřenou pusou.

"J-já, taky tě mám rád Lou. Děkuju ti za všechno, co jsi pro mě za poslední týden udělal, i když jsi vlastně nemusel vůbec nic. Moc ti děkuju."

"Vůbec nemáš zač, a teď pojď, jdeme se na něco kouknout! Je sobota, takže spát dneska brzo fakt nejdu."

"Tak dobře."

Louis došel pro popcorn, Colu a deku a šli jsme si sednout k telce.

"Tak na co se kouknem?"

"No rozhodně ne na horor, další už dneska vážně nepřežiju."

"Jak myslíš." Řekl a začal projíždět filmy. Najednou se ale zastavil na nějakém Barbie filmu, který také pustil.

"To si děláš srandu ne? Barbie?"

"No jasný, předse jsi řekl, že příště koukáme na Barbie."

"Bože můj, no dobře."

Zachumlali jsme se společně do deky, ujídali popcorn, upíjeli Colu a koukali jsme se na Barbie. Skoro jako rande. Takhle jsme byli asi deset minut, než jsem mu na rameni usnul.

"Jsme doma!" Ozvalo se najednou z chodby, která se nacházela hned vedle obýváku, takže jsme neměli šanci se od sebe odtrhnout, jelikož jsme oba usnuli v objetí.

"Ale ale, tak jste se předse jen zblížili. Co jste tu vyváděli když jsme byly pryč?"

"J-jen jsme si povídali a pak koukali na telku, nic víc."

"Jo, jasný... když myslíš."

"Mami!" Zakřičel na ní Louis a schoval si obličej do rukou. Já ten svůj do jeho ramene.

"No co, mě to nevadí, pokud vás u toho nenachytám ani já, ani nikdo jiný kdo ti bydlí, dělejte si co chcete." Řekla a zasmála se.

"Ale my jsme nic nedělali! Jen jsme si povídali, pak jsme koukali na horor, u kterého Harry dostal nějaký záchvat, ze kterého jsem ho málem neprobudil, až když jsem mu dal pu-" zasekl se a zakryl si ústa oběma rukama.

"Nooo? Čím jsi ho probudil?" Zeptala se Jay a já měl pocit že se asi propadnu do země.

"Po-políbil jsem ho."

"A vůbec mu to nešlo!" Vložil jsem se do konverzace.

"Že já se vlastně ani nedivím. Asi jsi po otci, ten se to ale nikdy nenaučil." Zakončila konverzaci Jay a po chvíli zase začala.

"Hele, Harry, promiň že se takhle hloupě a nemístně ptám, ale kde je vůbec tvoje mamka?"

"Máma umřela když mi bylo třináct. Na leukémii. Táta mi to věčně dával za vinu, začal pít a jednou, když mi bylo čtrnáct, se vrátil z hospody a zbil mě, jak nějakýho psa. Bil m v podstatě každý den, tedy každý den, kdy byl opilý - což ale bylo skoro každý den - jenže předevčírem mě zbil jen proto, že se mu chtělo. Jen proto, že jsem gay, jen proto, že jsem přišel pozdě ze školy. Nikdy nebyl zlej, ale jal začal pít, šlo to s ním z kopce. Fakt to byl úžasnej otec, ale po smrti matky, už jsem ho nikdy neviděl se usmívat, nebo dokonce smát." Řekl jsem a někde v polovině se rozbrečel.

"Pojď sem, už je to dobrý. Tady už ti ten idiot neublíží." Řekl Lou a obejmul mě.

"Bože vy jste sladcí!" Vykřikla najednou Jay a já se i přes slzy musel zasmát.

"No nic, já už si asi půjdu lehnout. Tak dobrou noc."

"Dobrou." Řekla Jay a já se vydal ke schodům.

"Za chvilku jsem nahoře, ještě neusni!" Zakřičel na mě ze spodu Louis.

"Jasný!"

Ahoj!
Jak se dneska máte? Já celkem okay, jen mi pořád nějak nedochází, že WMS MV už je venku... prostě... on je tam Harry tak úžasnej! No nic... užívejte dál života a já jdu asi dělat věci do školy, jinak zase dostanu pětku.
~Ann~ 🍉