Really? [CZ]

Rodina

„Koukejte, už se probouzí.“ co se stalo? Proč se nade mnou sklání moje rodina a Danča?

„Naty, jsi v pohodě?“ vážně se mě ptají zrovna na tohle? Rozhodla jsem se jejich otázku nevnímat. „Co se stalo?“ první věc, co jsem vypustila z úst. Potřebuji to vědět. „Po tom co ti Danča řekla, že jste nevlastní sestry, jsi omdlela. Nevím jak, ale někde sehnala naše číslo a zavolala nám, co se stalo.“ už si vzpomínám. 

„Dani.“ chtěla jsem ji obejmout. Jenže jen co jsem se zvedla, ucítila jsem ostrou bolest na temeni hlavy, tak jsem si radši znovu lehla. „Naty jsi v pohodě?“ nebyla by to mamka, kdyby se hned nestarala, o to co se děje. „Jen mě bolí hlava, to bude dobrý.“ nevěřícně přikývla a pošeptala něco taťkovi do ucha. On pak odešel a nechal nás tu o samotě. 

Měla jsem na mamku a Danču spoustu otázek, na které jsem potřebovala vědět odpovědi. Většina otázek se vztahovala k tématu nevlastní sestry. 

Už asi hodinu sedíme v kuchyni, kde poslouchám, jak se to stalo. Jak to že je Danča moje nevlastní sestra. Mamka si dává na vyprávění záležet, proto tu sedíme tak dlouho. Bolest hlavy mě už přešla, což je velmi dobré znamení. 

Zjistila jsem, že mým biologickým otcem je Danči táta. Mamka nám vyprávěla i jak se setkali. Nikdy jsem ji neviděla tak šťastnou. Asi ho měla vážně moc ráda. Nechápu tedy, proč se rozešli. Láska je nepochopitelná.

Celé své vyprávění zakončila mým narozením. „Mami, proč jsi mi to neřekla dřív? Nechci na vás být naštvaná.“ „Promiň zlatíčko, určitě bych ti to řekla, ale dozvěděla jsem se to teprve před třemi dny.“ nemůžu na ni být naštvaná, nechci na ni být naštvaná. „Mám tě ráda mami.“ „Já tebe taky zlatíčko.“ při těchto slovech jsem si vzpomněla na jeden citát. „Šťastný je ten, kdo našel štěstí v rodině.“

Předposlední kapitola. Moc vám děkuji za pěkné komentáře a za všechny vote. Doufám, že jste si užili kapitolu.