Really? [CZ]

Já ti to říkala

Konečně ve Francii. Jak mi chyběla. Nevim, co mám z dnešního setkání očekávat. Hlavně nevim, jak reagovat na návštěvě u Luka v nemocnici. Taky nevim, jestli už našli toho, kdo mu to udělal. Mám plno otázek, na které chci dostat odpovědi. Proč mu to udělal? Proč se mi nechce věřit, že to bylo z ničeho nic?

,,Bello!!" zakřičela jsem na ni dvakrát, když se napoprvé neotočila. ,,Naty, tady jseš." přišla ke mně a objali jsme se.,,Kde jsou ostatní?" nikoho jsem neviděla, což mi připadalo divné. ,,Jsou u Luka v nemocnici." to my jako vysvětlení stačilo. Chápala jsem je.

Po pár minutách chůze jsme dorazili před nemocnici. Bylo tu hodně aut. Nevim proč, ale moc se mi do té nemocnice nechce. Jsou to asi dva měsíce, co jsme se neviděli. Je to divné. Dříve jsem s něma trávila všechny svoje volné chvíle. Znám je dýl, jak od školky. Vyrůstali jsme spolu. Teďka je to strašně divné, když se uvidíme po tak dlouhé době.

Už stojíme před jeho pokojem. Nechám Bellu, aby otevřela. Jen co tam vejdu, už jsem v pevném objetí od Ali a Car. Jejku, asi se budu muset připravit na otázky ohledně Česka. Luka jsme nechali spát a šli jsme si povídat do bufetu, který je hnedka vedlu jeho pokoje. ,,Tak co, máte tam na škole hezký kluky?" nebyla by to Car, kdyby se nezajímala o kluky. ,,No, tak ujdou, ale tady jsou hezčí." myslim si, že tohle chtěla slyšet. ,,Já ti to před odjezdem říkala."

Asi půl hodiny jsme si povídali, když v tom se z Lukova pokoje ozval výkřik.

* * * * *

Trochu krátká,nudná, ale ten konec se mně samotné líbí. V autobuse se moc dobře nepíše :D