STRÁŽCE NEBES 1,Putování začíná

3. Cesta do hnízda

Vážení čtenáři, rozhodla jsem se udělat menší změnu ve vydávání kapitol. Nebudou vycházet jednou týdně, ale třikrát, a to v Úterý, Čtvrtek a Pátek, někdy možná i ve Středu, pokud budu mít dost času.

Asterion se připravil. Bylo brzy ráno, ještě byla tma a ta chvíle nastala. Už je to několik týdnů co k nim přiletěl ten zvláštní červený drak. Čekal na ně u jeskyně a pak šel s tátou dovnitř. Asterion a Tarf museli počkat venku. Táta si s ním povídal určitě něco důležitého, neboť tam byli dlouho. Poté, co vyšli, řekl jim táta vážným hlasem, že se budou muset co nejrychleji naučit létat.

Zpočátku to Asterionovi nešlo, ale po několika týdnech strávených skákáním, padáním a zběsilým máváním křídly se naučil skvěle plachtit a trošku i skutečně létat. A nyní je konečně čas ověřit si své dovednosti. Táta k němu přišel a zeptal se ho: „Tak co, Asterione? Můžeme vyrazit?"

Asterion nadšeně kývnul na souhlas a Tarf se k němu přidal. Pak se vydali k jezírku, kde nachytali několik ryb a pořádně se najedli, aby cestou nedostali hlad. Od jezírka pokračovali na opačnou stranu, než přišli. Tady už to Asterion neznal. Les tady byl temnější, než u jezírka. Šli dlouho a po nějaké době začal les postupně mizet. Stromů bylo méně a méně, až nakonec došli na louku. Táta pokračoval přímo přes prostředek.

Asterion začal mít pocit, že slyší nějaký zvuk. Jak se přibližovali k okraji louky, zvuk byl hlasitější a hlasitější, až se z něj stalo hluboké dunění. Asterion se chtěl táty zeptat, co to je za zvuk, ale dunění bylo tak hlasité, že ho táta neslyšel. Táta se najednou zastavil a zadíval se před sebe. Asteriona zajímalo, kam se dívá. To co uviděl mu vyrazilo dech.

Kousek před nimi louka náhle končila a nahradil jí strmý sráz, do kterého narážely vlny a vydávaly ono hluboké dunění. Nejvíc ho ale překvapilo, odkud ty vlny přicházely. Před nimi se totiž rozprostírala obrovská plocha vody. Vypadalo to jako obrovské jezero, které nemá konec.

„Pojďte, letíme." řekl jim táta. Asterion se na něj překvapeně podíval. To mají letět nad tím jezerem? Tolik nikdy neuletí! „Nebojte se, je to jenom moře. Když poletíme rychle, večer doletíme na malý ostrůvek, kde můžeme přespat." zakřičel táta, aby byl přes hukot vln slyšet.

Asterion se vyděsil. To poletí celý den? „Tak který z vás jde první?" zeptal se táta „Asterione, pojď! Šlo ti to přece dobře, tak se neboj. Nad mořem vanou různé větry a s troškou štěstí nám budou vát do zad a pomáhat nám v letu. Vlastně budete jen plachtit." To Asteriona maličko uklidnilo, ale pořád by byl raději, kdyby to jezero třeba obešli. „No tak, Asterione, pojď ke mně!" nabádal ho táta.

Asterion pomalu přišel k tátovi na kraj útesu. Byla to ohromná hloubka. „Asterione, teď mě dobře poslouchej. Musíš skočit a pak co nejdřív roztáhnout křídla. Takhle." táta skočil, chvíli padal a pak roztáhl křídla. Chvíli nad ním kroužil a pak přistál vedle něj.

To Asterionovi dodalo odvahu. Protáhnul si křídla a pak se rozběhl a skočil. Bohužel se nejdřív podíval dolů a začal panikařit. Táta skočil naštěstí s ním a křičel na něj, aby roztáhnul křídla. Asterion místo toho začal křídly zběsile mávat. „ROZTÁHNI KŘÍDLA!!!" zakřičel na něj táta hlasitěji, než předtím. Asterion se vzpamatoval a roztáhnul křídla.

Najednou pocítil, jak se mu do plachet zespoda opírá vítr. Takhle vysoko na zemí (nebo spíš nad vodou) Asterion ještě neletěl. Cítil každý závan větru, měl nádherný rozhled a už se vůbec nebál. Teď se cítil volný. Vydržel by tady věčně... „ASTERIONE!" Rychle se ohlédl.

Táta už byl daleko za ním a Tarf stál na útesu a bál se skočit. Asterion se rychle otočil. Začal mávat křídly, aby se dostal proti větru zpátky k tátovi s bráškou. Dalo mu to dost práce, než se dostal k útesu. Přistál vedle Tarfa. „Neboj se," řekl mu Asterion „nic to není!" Ale Tarf s ním nesouhlasil. „Tak skočíme spolu" navrhnul mu po chvíli. Tarf pomalu přikývl a Asterion začal odpočítávat: „Tři, dva, jedna, Teď!" Oba dva se rozeběhli a skočili.