STRÁŽCE NEBES 1,Putování začíná

10. Na poslední chvíli

Ahoj, omlouvám se, že jsem kapitolu vydala až teď. Měla jsem toho opravdu hodně. Už nebudu zdržovat a tady máte kapitolu :

Asterion se probudil a ani se neobtěžoval otevřít oči. Věděl, že stejně nic neuvidí. Už tady byl pár týdnů a stačil si zvyknout jak na používání křídel k pohybu po místnosti, tak k počítání kroků, aby se v kleci neztratil.

Křídlo už se mu také zahojilo, lovit nemusel a někdo by řekl, že se vlastně má docela dobře. Ale opak byl pravdou. Vlastně to bylo jen čekání na smrt. Den co den se bál, že ho vypustí do arény na konečný souboj. Den co den si povídal s tajemným drakem za zdí a zjišťoval nové informace. A věděl, že se jeho poslední den blíží.

Vstal, dotknul se křídlem stěny a přešel ke snídani. Byli to pstruzi. Jako vždycky. Pomalu je snědl a obešel místnost. Poté si šel lehnout do zadního koutu klece a odpočíval. Ale měl pocit, že je něco jinak. Že je něco špatně. Přemýšlel, co by to mohlo být a pak mu to došlo.

Zpoza zdí klece se ozýval hluk. Asterion se postavil do bojové pozice a zavrčel. Zadarmo se nedá. Bude bojovat, dokud mu nedojdou síly. Náhle se ozvalo zaskřípění a začalo se ozývat vrzání otevírajících se dveří. Ale ty dveře nepatřily k jeho kleci. Patřili ke kleci tajemného draka! Asterion začal zmateně pobíhat po kleci. Takže on neměl zemřít?!

Ale v aréně musel bojovat drak, který se s ním podělil o své znalosti, který si s ním povídal, když mu bylo nejhůř a který za chvíli... Asterion se zastavil a zavřel oči. Uklidnil se a pak je zase otevřel. Musí mu pomoct. Za dveřmi se začalo ozývat škrábání drápů, křik a spousta dalších zvuků, které vyvolávaly strašidelnou atmosféru. Asterion začal přecházet tam a zpátky.

Nyní už znal místnost perfektně, takže věděl, kolik musí udělat kroků, aby nenarazil. Ale to ho teď nezajímalo. Teď musel pomoct tomu drakovi.

Náhle se však ozval další zvuk otevírajících se dveří a Asteriona oslepilo denní světlo. Netrvalo mu dlouho, než se rozkoukal. Před ním stála blonďatá dívka se sekerou v ruce a naproti ní byl červený Děsovec!

Asterionovi projela v tu chvíli hlavou spousta myšlenek, ale jedna jasně převažovala: vzpomněl si totiš na Gacruxe a jeho vlastní popis. Gacrux mu tenkrát řekl, že je tmavě červený, téměř černý s jasně červenými vzory. Tento Děsovec byl sice celý jasně červený, ale vzhledem k Gacruxově aroganci se dalo očekávat, že si svůj vzhled přibarvil.

Asterion se pousmál. To Gacrux ho přivedl do těchto potíží a teď se mu za to pomstí.

Asterion se rozběhnul proti Děsovci. Na nic nečekal a skočil mu na hřbet. Děsovec sebou prudce trhnul a odhodil ho stranou. „Zbláznil jsi se?!" obořil se na něj, ale Asterion ho neposlouchal. Sotva dopadnul, opět se postavil a znova zaútočil, tentokrát přímo na krk. Děsovec se ale zvednul, takže do něj narazil a spadnul na zem.

„Tak už mi povíš, co to mělo znamenat?!" zeptal se ho naštvaně Děsovec. Asterion ho nevnímal a vrhnul se na něj. Podařilo se mu Děsovce shodit, takže spolu teď váleli sudy a snažili se dostat nad toho druhého a uvěznit ho pod sebou. Asterion se snažil, ale Děsovec byl větší a těžší. Ve chvíli, kdy už věděl, že nemá šanci se přetočit, vytasil drápy a seknul Děsovce do břicha.

Děsovec zařval bolestí a zvednul se jen na zadní nohy. Asterion rychle odběhnul na druhý konec arény. Rozhlédnul se. Škyťák i ona dívka z arény utekli, ale někteří Vikingové vypadali, jako by chtěli do arény skočit a zastavit jejich boj. S tím si ale Asterion nelámal hlavu. Otočil se zpět na Děsovce, který mu výhružně řekl: „Tak tobě to ještě nestačilo?" Asterion na něj zavrčel a začali okolo sebe v kruhu.