STRÁŽCE NEBES 1,Putování začíná

15. Přítel z Blpu

No...tak jsem tu zase, skoro po roce. Pardon, že jsem nevydávala. Jsem hrozná. Já vím. Teď bych ale chtěla vydávat více a třeba tuto knížku i dopsat.

Asterion se líně povaloval u jezírka a na chvíli zavřel oči. Na Blpu už přebýval pár dní a nemohl si stěžovat. Od té doby, co přistál v Kotlině byl naprosto spokojený.

Každé ráno se proletěl, zazávodil si s větrem, nachytal pár ryb a pak se potuloval po lesích. Když potkal nějaké zvíře, potichu ho sledoval. A po večerech chodil i k vesnici, kde sledoval vesničany při jejich denních aktivitách. Jen při dračích náletech se schovával. Věděl, že kdyby ho někdo z hnízda chytil, měl by problém. A velký.

Když oči otevřel, byla tma. Zmateně se rozhlédnul, než mu došlo, že usnul. Protáhnul se a vzlétnul. Dostat se nad stromy mu zabralo jen pár sekund. Rozhlédnul se, aby zjistil, kolik je hodin. Obloha měla tmavě modrou barvu, ale na východě světlala. Blížil se tedy východ slunce.

Noční běs se rychle rozhlédnul. Pak se otočil k severu, kde se tyčily vysoké hory a na jednu zamířil. Dnes nemusel spěchat. Vikingové nevstávali příliš brzy a vzhledem k barvě oblohy by si ho stejně nevšimli, takže jen tak plachtil, využíval různé vzdušné proudy a kochal se rozhledem na ostrov, který si tak zamiloval.

Nebe už začínalo zlátnout, takže bylo na čase zrychlit. Během pár mávnutí křídly byl nad vrcholkem a pak už stačilo jen zlehka přistát a čekat, než se moře vynoří Slunce.

Netrvalo dlouho a na hlavu mu začaly dopadat první sluneční paprsky. Asterion pozvedl hlavu, aby si je užil. Měly pro něj velký význam. Znamenaly pro něj začátek dalšího dne, znamení, že přežil další noc, ale hlavně naději. Byl na Blpu spokojený, ale nic si nepřál víc, než žít s Tarfem, otcem a Sansunou společně na jednom ostrově bez královny, Vikingů a neustálému strachu. Už si ani nepamatoval, kdy měl posledně pocit bezpečí, natož kdy byl šťastný. Potřeboval svou rodinu. Ano, občas ho sice Tarf se Sansunou navštívili, ale bylo to jednou za dlouhou dobu a on tu samotu nemohl vydržet.

Ještě pořád si pamatoval, když do hnízda přiletěli. Jak si hrál se svými sourozenci, nadšeně se učil všemu novému a když mu bylo smutno zašel se přitulit k otci...ten mu chyběl ze všech nejvíc. Od toho dne, kdy někam odletěl se už nevrátil a i když si to Asterion nechtěl přiznat, nemohl snést, že nevěděl, co se s ním stalo. Stále doufal, že je v pořádku a živý, ale to by se přeci vrátil k nim, nebo ne? Vždyť se o ně vždy staral, byl to jejich táta, tak proč pak tak beze stopy zmizel a nechal je tu samotné? Kdyby zůstal, třrba se nic z tohohle nemuselo stát, nebo by mu alespoň dokázal poradit, co dělat...

Asterion frustrovaně udeřil tlapou do země. Poté ale sklonil hlavu, zavřel oči a na chvíli se začal utápět ve vzpomínkách na rodinu, než je opět otevřel. Ne. To mu teď nepomůže.

Hlavu opět zvedl a rozhlédnul se. Sluneční paprsky už dopadaly na kopec nad vesnicí a během chvíle už by měly dopadat na první vikingské domy. Byl čas zmizet.

Běs roztáhnul křídla, ladně vzlétnul a postupně doplachtil až nad les. Pomalu přelétával nad špičkami stromů a snažil se postřehnout nějakou zvěř, ale marně. Po chvíli to vzdal a zamířil ke Kotlince.

Netrvalo mu dlouho jí najít, na ostrově už se docela vyznal. Přistál na břehu jezírka a svalil se na zem. Dalo by se říct, že už byl z toho nicnedělání unavený. Rozhodl se tedy, že si najde nějakou aktivitu. Rozhlédnul se, aby zjistil, co bude dělat. Najednou mu ale nic zajímavého nepřipadalo, vše bylo všední a nezajímavé. Pak zavadil pohledem o jezero. Foukal jemný vánek, který lehce čeřil hladinu a vytvářel na ní vlnky.