STRÁŽCE NEBES 1,Putování začíná

7. Osvobození

Zaravím, pardon, že to dopisuji zpětně, ale jelikož jsem kapitolu nestačila napsat včera, snažila jsem se jí zveřejnit co nejdříve a sotva jsem to stačila, došla mi baterka a já jsem u sebe neměla nabíječku. Takže se omlouvám, že vychází pozdě a tady máte včerejší kapitolu:

Asterion se na toho chlapce vyděšeně díval. Nedokázal se ani pohnout. Chlapec se na něj opatrně podíval. Pak se přikrčil, šel k němu, ruce nastavil, jako by ho chtěl zvednout a něco při tom říkal. Asterion Vikingům nerozuměl. Pak ten chlapec zvednul ruce, krátce se ohlédnul a začal...jásat? Co tady bylo veselého? Vždyť mu chce ten chlapec ublížit a ještě se z toho raduje?

Teď dostal Asterion opravdu strach. Chlapec se k němu přiblížil a dal mu nohu na tlamu. Asterion tlapou rychle trhnul, což nikdo nečekal. Chlapec odlétnul a narazil do kamene. Bylo vidět, že teď už byl vyděšený i on. Vzal nožík do obou rukou a namířil jeho špičku přímo na Asteriona. Opatrně se přibližoval a celý se přitom třásl. Pak se ale stalo něco, co ani jeden z nich nečekal.

Chlapec se mu podíval do očí. Asterion v tu chvíli viděl, že ten chlapec nemá vztek, ale bojí se! Pak si ten prapodivný malý Viking povzdechnul a uchopil nožík pevněji. Čišela z něj nervozita. Najednou se ale zamračil a začal něco naštvaně říkat. Přechytil si nožík, jako by chtěl Asteriona probodnout. Pak se na chvíli zatvářil klidně a zavřel oči.

Najednou je otevřel, podíval se na Asteriona a něco na něj zakřičel. Pak najednou zavřel oči a zvedl nožík nad hlavu. Asterion se hluboce nadechnul. Tohle bude jeho konec. Chlapec ale neútočil, pořád měl ruce nad hlavou a pootevřel oči. Asterion v nich zahlédnul záblesk slitování, pak ale Chlapec opět zavřel oči a jeho naděje byly pryč. Asterion raději zavřel oči a položil hlavu na zem.

Čekal, ale bolest nepřicházela. Nic se nedělo. Čekal snad celou věčnost. Náhle chlapec něco řekl a ozvaly se kroky. Asterion se zamyslel. Že by odešel? A co bude teď? Buď ho tady najde někdo jiný nebo ten příšerný Děsovec! Kroky se opět začaly přibližovat. Asterion raději ani neotevíral oči. Náhle ucítil na boku cosi ostrého.

Prudce otevřel oči. A nestačil se divit. Ten chlapec přeřezával provazy, které ho udržovaly svázaného! Cítil, jak povolil první provaz, druhý, už jenom jeden a bude volný! Asterion se připravil k útoku. V tu chvíli povolil i třetí provaz.

Asterion se rychle zvednul, přitisknul chlapce ke kameni a naštvaně se na něj díval. Chlapec byl vyděšený, ale to ho teď nezajímalo. Teď přišla jeho chvíle. Teď ho zabije. Vždyť je jeden z těch, kteří ohrožují draky celá staletí! Asterion otevřel tlamu a odrazil se předníma nohama od země. Chlapec se schoulil na zem a očekával smrtící úder plasmatickou střelou. Asterion už byl připravený to skončit, když se na chlapce najednou podíval.

Před chvílí to bylo obráceně a on mi nic neudělal.

Proběhlo mu hlavou. Jenomže já jsem nikomu neublížil. Kdo ví, kolik má ten kluk na svědomí draků! Asterion chtěl vystřelit, ale nešlo to. Nedokázal to udělat. Táta by to zvládnul, ale on ne!

Nahromadila se v něm spousta pocitů. Asterion na chlapce hlasitě zařval a vypustil všechny ty pocity ven. Táta...pak to Asterionovi došlo. Táta je v nebezpečí! Rychle se otočil, rozeběhnul se a vzlétnul. Musí své rodině pomoct! Spěchal k dračí aréně a zmateného chlapce za sebou. Ten se pomalu zvednul a sledoval, jak Asterion naráží do skály a mizí mezi stromy. Pak se otočil, udělal pár kroků a zakopnul.

* * *

Asterion letěl, co mu síly stačily. Byl naživu! Nejraději by udělal vývrtku, kdyby se nenacházel poblíž vesnice. Dračí aréna už byla na dohled. Asterion přitáhnul křídla k tělu a klesal, dokud se neocitnul těsně nad mřížovou střechou arény. Pak je prudce roztáhnul a přistál na kovových mřížích, které zabraňovaly drakům, kteří byli uvěznění uvnitř, v úniku.