STRÁŽCE NEBES 1,Putování začíná

9. Vězeň

Asterion se probudil. Všude byla úplná tma. Chvíli nevěděl, kde se nachází a když mu to došlo, začal zmatkovat. Všechno zkazil. Kvůli tomu, že nedokázal  být dost opatrný, tady byl zavřený. A ještě horší bylo, že tu byli uvěznění i jeho sourozenci. Kdyby byli alespoň v jedné kleci.  Sansuna by věděla, co dělat.

V tu chvíli Asteriona něco napadlo. Rozešel se směrem ke zdi. Neušel ani pět kroků a narazil do ní hlavou. Pak zeď tlapou opatrně nahmatal, opřel se od ní předními tlapami a hlasitě zavolal: „Haló! Tarfe?! Sansuno?!” nikdo se neozýval. „Tarfe! Sansuno!” Zkusil zavolat hlasitěji. Vedle někdo zavolal. „Asterione? Jsi to ty?” Asterion se zaradoval. To byla Sansuna!

„Sansuno! Jsem to já! Ani nevíš, jak rád tě vidím!”.Pak se zarazil. „Teda vlastně slyším.” opravil se. Za zdí zaslechl smích. „Co jsem řekl?” zeptal se uraženě. „Ale, nic.” odpověděla Sansuna. Asterion raději změnil téma: „A nevíš, kde je Tarf?” zeptal se.

„Ano, vím. Je v kleci vedle mě.” „Ale tam jsem přeci já!”„Já myslím druhou stranu.” vysvětlila mu. „Zrovna jsi přerušil náš rozhovor.” „Aha, to jsem nevěděl promiň.” omluvil se Asterion. „Tak já vás nebudu rušit.” Asterion se ke zdi znechuceně otočil zády.

Bude jen tak ležet a zírat do temnoty. Nic jiného se tady stejně dělat nedalo aniž by zakopnul nebo do něčeho narazil. Chvíli odpočíval a pak se zpoza zdi opět ozval hlas: „Asterione, jsi v pořádku?” byla to jedna z těch chvil, kdy Asterion ocenil Sansunino jednání. Nikdy nepochopil, jak mohla zůstat i v takovéto situaci klidná. „Haló! Asterione?” Asterionovi došlo, že ješté neodpověděl.

Rychle se zvednul a rozběhnou se směrem ke zdi, aby se o ní mohl opřít a odpovědět, ale zeď byla blíž, než si myslel. Vlastně do ní narazil v plné rychlosti.

Spadnul na zem a poté, co se zvednu, si olíznul tlapou a navlhčil si bolící hlavu. To by jeden drak nevěřil, jak může takový obyčejný náraz bolet. Sansuna na sebe nenechala dlouho čekat. „Asterione, jsi tam ještě?! Slyšela jsem nějakou ránu.” Asterion jí obratem odpověděl. „Jsem v pořádku, jen jsem šel ke zdi a spletl jsem si vzdálenost.”

„Aha. Chceš říct, jak to udělat aby ses neztratil a věděl vždy, kde je zeď?” „To je v téhle tmě možně?” zeptal se nechápavě Asterion. „Ano je. Stačí použít křídla. Natáhni je co nejvíc do předu.” Asterion jí nadšeně poslechnul. „Teď to pravé výplň mírně doprava a dotknul se zdi.” Asterion křídlo naklonil a po chvilce se doopravdy dotklo zdi.

„A co teď?” zeptal se zaujatě. „No teď se pomalu rozejdi a křídlem se pořád dotýkej zdi. Tak poznáš, když tak bude roh a nenarazíš. A pokud by sis to chtěl zjednodušit, můžeš si k tomu zapamatovat rozlohu místnosti v krocích. Pak bys mohl přecházet i přes střed.” „Není to zbytečné pamatovat si počet kroků?” zeptal se jí. Sansuna jen znepokojivě odpověděla: „On také nikdo neví, jak dlouho tady zůstaneme.

Náhle se otevřelo malé okénko a Asteriona, který už byl zvyklý na tmu, oslnil tenký proužek světla. Než se stačil rozkoukat, zase zmizel a kolem byla opět černočerná tma. Něco se ale změnilo. Ve vzduchu bylo něco cítit.

Zavřel oči a nasál vzduch. Téměř ihned oči otevřel a široce se usmál. Vždyť to byly...ryby! Asterion zapoměl na tmu. Teď ho zajímaly jenom ryby. Rozběhnul se za vůní. Udělal pár kroků a šlápnul přímo na hromádku mokrých, slizských ryb, na kterých mu to podjelo. Asterion se zapotácel a začal padat. V tu chvíli netušil, kde je nahoře a dole, takže začal automaticky mávat křídly, aby vzlétnul.

Při jednom prudkém mávnutí narazil pravým křídlem do země. Asterionem projela vlna bolesti. Po dopadu na zem chvíli jen ležel a pak se pokusil křídlo opatrně složit. Bolelo to neuvěřitelně, ale nakonec se mu to povedlo. Poté, co bolest odezněla, se zvednul a chtěl dojít k rohu. Jelikož se nacházel uprostřed místnosti, netušil, kudy se vydat. Nakonec se rozhodnul vydat náhodným směrem. Koneckonců, místnost měla čtyři rohy a bylo mu jedno, do kterého z nich si lehne.