☂︎ zKus zapomenout - |Five Hargreeves| {POZASTAVENO}

☕︎ 3. Three. ☂︎

Oblékla jsem si jednu ze starých uniforem. Už to byla doba, co jsem jednu z nich měla na sobě. Nejistě jsem samu sebe sjela pohledem v zrcadle, a skončila u své mini skuně. Zdála se být opravdu krátká. Aspoň z mého úhlu. Dřív mi to ani tak nepřišlo, ale teď? Kdybych to měla ohodnotit, vypadala jsem jako holka, která přímo žhne potom, aby se ta mini sukýnka vyhrnula až po prsa... Ve tváři se mi mihl znepokojivý výraz. Nic jiného jsem aktuálně neměla.

Otráveně jsem si povzdechla. Rozhodla jsem se, že pro dnešek to nechám být. Co jiného mi taky zbývalo? Nic.

Jakmile jsem vyšla z pokoje jsem vycítila cizí přítomnost. Nebyla jsem tu sama. Než jsem stačila cokoli udělat, mě umlčela něčí ruka. K dotyčnému jsem byla otočená zády, ale ani to, mi nezabránilo se dotyčnému vzpírat.

,,Potřebuju od tebe pomoct" Řekl tiše. Pět. Vymanila jsem se z jeho sevření když povolil. Nevěřícně jsem na něj zírala. Prostě se mi jen tak vetřel do pokoje. Zabouchla jsem dveře a nadechla se k tomu, že ho vyhodím.

~~~~

,,Potřebujete s něčím pomoct?" Zastavil se jeden ze zaměstnanců v chůzi, když si nás povšiml.

,,Chceme zjistit komu to patří" Pětka z kapsy vytáhl skleněné oko, které jsem mu ihned vzala z ruky. Jen se na mě zle podíval.

,,Kde jste to vzali?" Přišel k nám.

Pětce se na tváři objevil otrávený a zároveň netrpělivý výraz.

,,Bylo v písku, na dětském hřišti" Usmála jsem se falešným úsměvem, který odhaloval ještě mé dětské, mléčné zuby ,,Musel ho někdo ztratit, chtěli bychom ho předat majiteli" Uhladila jsem si svou sukni a hned poté zvedla svou pozornost zpět k muži před sebou.

,,Aww, tak pozorné děti" Rozplývala se paní za stolem na informacích.

Pětka jí ihned probodl pohledem a chystal se ke slovu. Umlčela jsem ho rukou tentokrát já a naznačila mu tak, aby byl zticha.

,,Najdete to jméno?" Uculila jsem se na něj nevině.

,,Je mi líto, ale záznamy o pacientech jsou důvěrné a to znamená že-...." Pětka mi sevřel zápěstí a sundal mou dlaň.

,,Já vím, co to znamená" Vyjel po muži. Podívala jsem se na své zápěstí. Jeho stisk mě začínal bolet.

,,Ale mohu pro vás udělat to, že si to oko vezmu a vrátím ho zpět majiteli. Určitě bude nadšený takže-...." Natáhl se pro oko.

Pětka ihned zaregoval a oko mi z ruky vzal ,,Na to oko nesáhneš" Zavrčel. Vyslala jsem varovný pohled jeho směrem. Jestli nepřestane drtit mojí ruku budu tam mít slušný obtisk.

,,Poslouchej chlapče-.." Doktor nedokončil ani větu.

,,Ne, ty poslouchej mě hňupe" Chytil ho za límec, aby si ho přitáhl blíž k sobě. Úlevně jsem od něj ruku odtáhla když mě konečně pustil ,,Dost jsem se nadřel, prožil věci, ze kterých by jsi nic nepobral. Takže nám řekni co chceme vědět a já ti nerozbiju hlavu o tuhle zeď" Procedil skrze zuby. Vypadalo to, že u kluci mají v tomhle věku své dny.

,,A já si půjdu po svých" Dopověděl a nepouštěl ho.

,,Pě-, stačí"" Falešně jsem se přitom pobaveně zasmála. Po očku mi věnoval pohled.

,,Páni" Připomněla se i paní za stolkem opodál.

,,Zavolej na ochranku"

Vytřeštila jsem oči ,,To opravdu není potřeba, můj bratr si jen cvičil roli na divadelní představení. Chtěl, aby to bylo realistické" Nervózně jsem vyhrkla první, co mi přišlo na jazyk ,,Děkujeme za spolupráci a mi už nebudeme obtěžovat" Dala jsem Pětce ruku na rameno, aby přestal děsit muže před sebou. Pětka neochotně pustil mužův límec. Ihned jsem ho popadla za ruku odtáhla ho co nejrychleji k výtahu.

Rychle jsem zmáčkla tlačítko s nulou a posadila se. Kdybych stála, mohla bych omdlít. Podívala jsem se na něj. Stál opřený o zrcadlo. Stočila jsem pohled zpět ke své otlačené ruce.

,,Nemůžeš se takhle chovat, je ti třináct" Připomněla jsem mu.

,,Ne. Je mi 58, můžu se tak chovat" Odpověděl mi na svou obranu.

,,Né Pětko. Bylo ti 58, vítej v realitě!" Rozhodila jsem rukama. Dělal, jako kdybych nic neřekla, ovšem jeho tichý, naštvaný výraz vypovídal o všem co slyšel a neslyšel.
,,Sakra... Zapomněla jsem si vzít prášky" Vydechla jsem otrávená jen tou představou. Jakmile se dveře od výtahu otevřeli, jsem se ihned vydala zpět domů.

~~~~

Ve stolku jsem nahmatala jen prázdnou krabičku ,,Sakra.." Nervózně jsem šuplík zase zabouchla. Lezli na mě nervy. Vyběhla jsem z pokoje a namířila si to dolů, do předsíně.

,,Mami?" Zavolala jsem.

Mamka během pár vteřin už stála u mě.

,,Došli mi prášky" Stáhla jsem rty do tenké linky a ukázala jí prázdnou krabičku jako důkaz.

,,Tvůj otec je měl v pracovně. Mohu pro ně dojít" Nabídla se.

,,Ne, to je v pohodě. Já si tam dojdu ale děkuju" Lehce jsem se usmála a rozběhla se nahoru. Grace byla vždycky až moc ochotná, bylo mi líto jak se k ní otec většinu života choval. Doběhla jsem ke dveřím otcovi pracovny.

Vpadla jsem dovnitř a dveře zavřela tím, že jsem se o ně vyčerpaně opřela. Zůstala jsem se tam jen tak opírat a zbluboka se nadechla. Začínala mi migréna se závratěmi.

Rukama jsem se odrazila od dveří. Musela jsem určitě vypadat vtipně ve svém stavu. Jakmile jsem se dostala ke stolu, jsem jako první otevřela jeden z šuplíků na pravo. Ten jsem ale zase zavřela protože v něm byly jen nějaké neznámé papíry, které mě překvapivě nezajímali. Otevřela jsem hned ten pod ním, který byl.... Prázdný? Chvíli jsem se na něj jen zmateně dívala než jsem nejistě zaťukala na jeho dno. Bylo falešné... Zarazila jsem se, a ihned vyhledala izolepu.

Izolepu jsem přilepila ke dnu a nadzvedla ho tak. Dno jsem položila opatrně na zem a deník jenž byl pod ním jsem vzala. Dno jsem zase vrátila na své místo a otevřela si zápisky. Nejspíš byly napsané otcem.

Podívala jsem se na text nahoře 'Číslo Jedna'. Nedůvěřivě jsem se pustila do čtení. Ano, vím že se to nemá, ale... Když tu otec už není tak mu to určitě vadit nebude.

Číslo Jedna - Diego

1.3. 1989- Mozkový stav v pořádku. Byla zjištěna určitá zvláštnost, která se nachází i u každého z členů Umbrella academy. Dítě umí hodit kostku kamkoliv si jen umane. Zákon Eku-

Dveře zavrzali a já si ihned zarovnala deník pod uniformu. Zamžourala jsem do prázdna, abych probudila své oči. Srdce mi div nevyskočilo z hrudi když se ozvali cizí kroky...

1044 slov💗