☂︎ zKus zapomenout - |Five Hargreeves| {POZASTAVENO}

☕︎ 8. Eight. ☂︎

End Flashback.

Seděli jsme v autě. Z nudy už jsem začínala kreslit kolečka na zadýchané sklo, zatím co Pětka pozorně sledoval dveře od laboratoře a vlastně mi nevěnoval ani žádnou pozornost. V autě vládlo klidné ticho, bylo to až tak nudné, že jsem z toho začínala být až otrávená. Sedět 2 hodiny ve vydýchaném autě? To opravdu chcete dělat v slunný den. Zabloudila jsem pohledem k tmavé tašce vzadu, mezi sedačkami.

,,Na co to je? Budem tam házet mrtvoly po tvým dalším masakru?" Nadzvedla jsem pobaveně obočí. Neříkám, že já nikdy nikoho nezabila, ale tohle bylo jiné. Já neskákala do různých let, abych zabíjela člověka na zakázku.

Pětka se ihned otočil, popadl tašku a vyndal z ní to, co zbylo z jeho figuríny. Vytřeštila jsem oči a zaryla nehty do sedačky. Dalo by se použít i přirovnání ,Naježená jako kočka'. Sledovala jsem, jak si jí přiblížil přivinul láskyplně k sobě.

,,Omlouvám se, že jsi tam musela být tak dlouho" Začal promlouvat k ní promlouvat ,,Neboj, nejsem opilej... Pracuju. Jen musíme čekat" Zasvětil svojí imaginární přítelkyni. Nejradši bych ji vyhodila z okna a rychle ujela. Určitě bych ale nezapomněla trochu zacouvat zpátky, abych jí přejela. Se snahou zachovat klid, jsem se narovnala a potlačila nutkání jí ukopnout hlavu. Jen ta iluze mi lehce zpomalila tep a osvěžila mojí zkaženou náladu.

,,Teď už si vážně popovídám jen s mravencem na svých dveřích...." Zamumlala jsem a mravence zamračeně zamáčkla ,,Dobře, jsem oficiálně sama" Unaveně jsem si podepřela hlavu ,,Spal jsi vlastně?" Nadhodila jsem ledabyle.

,,Ne" Řekl, jako kdyby to bylo normální. Položila jsem si hlavu na jeho rameno.

,,Odpočinek prospívá mysli. Vykašli se na chvíli na to všechno, a odpočiň si. Jsme tu už dlouho......" Nechala jsem se sama unést spánkem.

Zrovna jsem uíkala před obří chobotnicí. Byla velká a růžová, jako všechny. Utíkala jsem co nejrychleji jsem mohla. Podívala jsem se zpět před sebe a brkla. Nevšimla jsem si kořene stromu. Dopadla jsem na studenou zem. Bez zaváhání jsem se zase rychle sebrala a běžela dál. Chyběl kousek, byla jsem téměř u dveří když všechno zčernalo a já mohla ucítit tlak na své ruce. S trhnutím jsem se vzbudila a vyskočila do sedu. Ostražitě jsem se rozhlédla po autě. Mohla jsem se vylekat hned po druhé, když jsem uviděla tu hloupou figurínu natočenou ke mně.

Pětka spal. To, znamenalo, že pokud umřu, může za to ta manekína spolu s ním. Doufám, že bych je aspoň pořádně zadlužila za svůj pohřeb, i když tatík nebyl zrovna chudej.

Tak či onak jsem si neodpustila nepěkný pohled mířenou na svou novou kámojdu ,,Tak co Dolores? Nepráskneš mě?" Nechala jsem chvíli ticha, abych neslyšela odpověď. Je hezké, že respektovala hodinové ticho za mravence rozmáčklého na dveřích ,,Ummm, myslím že ne" Sundala jsem si pravou botu. S nechutí jsem do ní šťouchla a nechala jí skácet se dozadu. Sesunula jsem okénko a botu vyhodila ven. Člověk nikdy neví.

Opřela jsem se do sedačky. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mi Pětka drtí zápěstí. Ozval se do toho zvuk ťukání na sklo. Zmateně jsem zvedla hlavu a rozhlédla se po autě až jsem nakonec zakončila pohledem u svého okna. Příčinou zvuku byl Luther, který netrpělivě vyčkával na to, zda mu otevřu.

,,Ne...." Ozval se Pětka skoro neslyšně. Otočila jsem se k němu. Jeho sklíčená tvář mi napovídala, že asi nešlo o hezký sen. Tlak na mém zápěstí se zvýšil. Asi to opravdu nebylo nic pěkného.

Lehce jsem ho poplácala po tváři ,,Pětko?" Zkusila jsem. Ani náznak toho, že by se probouzel, dál spal. Zvýšila jsem hlas ,,Pětko!" Vykřikla jsem a zároveň ho kopla.