☂︎ zKus zapomenout - |Five Hargreeves| {POZASTAVENO}

☕︎ 34. Thirtyfour. ☂︎

,,Jsme tvý děti" Zodpověděl Pětka za nás ,,Z budoucnosti" Dodal ,,V roce 1989 nás adoptuješ a vycvičíš k zastavení konce světa. Nazveš nás, akademie Umbrella" Vysvětlil. Překvapeně jsem na něj pohlédla. Co vím, a co jsem viděla v pohádkách, tohle by se lidem z minulosti úplně říkat nemělo.

,,Proč bych proboha adoptoval sedm-..." Nestihl doříct. Do řeči mu skočila tentokrát Alison.

,,Osm... jeden z nás tu není..." Zabodla pohled do stolu před sebou.

,,Umřel, jeden z nás umřel" Dopověděl za ní Diego.

,,I přesto, co by mě přimělo adoptovat osm nevychvaných vzbouřenců?" Zeptal se poněkud nechápavě. To by mě taky zajímalo.

,,Máme výjimečné schopnosti" Osvětlila jsem mu znuděně. Vidět otce po takové době ve mně vyvolalo... Určité vzpomínky.

,,Výjimečné? V jakém smyslu?" Nadzvedl obočí. Měla jsem chuť ho něčím praštit. Dělá si legraci?

,,Superschopnosti"

,,Odpusťte že jsem poněkud staromódní, ale mám tendenci bazírovat na důkazech..." Proměřil si nás pohledem ,,Předveďte se" Pokynul a spočinul pohledem přímo na mně.

,,Nejsem klaun, abych tu skákala jak ty pískáš" Zamračila jsem se. Pětka vyslal varovný pohled mým směrem. Nuceně jsem uvolnila svou tvář.

,,Moje slova. Nejsme cirkusoví zvířata. Nebudeme balancovat s balónkem na nose ani tleskat jako tuleňi pro tvoje pobavení" Odsekl mu Luther.

Diego jakoby ignoroval našeho bratra či mě a hodil po otci nůž tak, aby se mu těsně vyhl. Otec se pouze ohlédl na zabodlí nůž a začal si něco zapisovat do notesu. Diego ihned zbystřil.

,,Co si to píšeš?" Přimhouřil oči aby lépe zaostřil.

,,Si dvojitá nula mladíku" Vysmál se mu přímo do obličeje. I když né tak přímo.

,,Taky jsem očekávala něco lepšího" Mykla jsem rameny a nabídla si ovoce ze stolu.

Diego se prudce zvedl z místa. Ihned jsem se otočila jeho směrem a probodla ho pohledem. Byla jsem plně připravená ho složit. Pětka se ihned přemístil a zastavil naštvaného Diega v pohybu.

,,Přestaňte oba!" Sykl k Diegovi a letmo se otočil i ke mně. Diego neochotně potlačil svůj vztek a vrátil se na své místo.

,,To bylo zajímavé" Řekl uznale otec, když zpozoroval Pětky pohyb.

,,Tak jo, rekapitulace... Luther super síla, Klaus mluví s mrtvolama, Nasa umí přinutit vidět kohokoliv cokoliv, prostě dělá iluze... a Alison umí přinuti kohokoliv k čemukoliv" Posadil se zpět na své místo.

,,Akorát to nepoužívá" Odfrknul si Diego.

,,Proslýchá se, že jsi si jednu vrazil" Jakmile to dořekla si Diego jednu ubalil. Pobaveně mi zacukali koutky do úsměvu.

,,Au! Sakra...!" Zabručel a přitom se držel za obličej.

,,A ty?" Nahnul se k Vanye.

,,Em... Ona by se moc předvádět neměla...." Ozval se Luther.

,,Jó... minule to nedopadlo moc dobře.." Přitakal Klaus.

Jen jsem mlčky seděla a doufala, že jsme to procvičili dostatečně na to, aby to nedopadlo jako minule.

,,V klidu, cvičili jsme to" Věnovala mi pohled. Povzbudivě jsem se usmála jejím směrem. Soustředěně si vzala do ruky vidličku.

,,Né, ne ,nee" Začali na ní ostatní volat aby nic nezkoušela.

Vanya cinkla vidličkou o sklenici a vybracemi zvuku nechala bouchnout ovoce. Zakryla jsem si refkletivně obličej a všimla si, že moje uniforma stejně schytala přesně mířenou ránu.

,,Ups..." Usmála se skromně.

,,Působivý" Řekl Luther uznale.

Potom tam Diego začal řešit rodinné záležitosti až to nakonec skončilo tak, že se rozbrečel... Otec ani nehl brvou.

,,Je hrozné že jsi i v minulosti stejný suchar" Utrousila jsem pod vousy.

,,Co jsi to říkala děvče?" Všichni utichli. Zvedla jsem k němu pohled.

,,Ó bože, slibuju že už nikdy nic takového  neřeknu" Ironicky jsem spojila ruce ,,změním se, dospěju a budu lepší. Nezasloužím si tvou pozornost ale stejně, mám tě tak moc ráda tati. Prosím, až zase budeme zase proskakovat časoprostorem, pojď semnou do přítomnosti. Vem si mě, ne, počkat? Měj semnou rovnou klidně i děti!" Vybuchla jsem. Otec se na mě jen díval s kamenou tváří. Potlačila jsem nutkání něco rozbít a rozešla se pryč z místnosti. Myslím, že až mě Pětka znovu uvidí.. Zabije mě. Doslova.

Zamířila jsem opět k Eliotovi. Nejspíš využiju schovky pod postelí, třeba mě nenajde.

Vyběhla jsem schody. Znepokojeně jsem se zastavila přímo před vchodovými dveřmi, bylo otevřeno. Vešla jsem dovnitř. Všechno bylo v pořádku, Eliot nejspíš zapomněl jen zavřít.

,.Haló? Eliote?" Zkusila jsem a vešla do obýváku. Pohled mi utkvěl na jeho, teď už mrtvém těle. Zatajila jsem dech ,,Kurwa" Zašeptala jsem s pohledem na jeho znetvořenou tvář. V puse měl všemožné kleštičky. Určitě umřel v bolestech.

Chystala jsem vzít roha když jsem do něčeho narazila, nebo spíš do někoho. Zvedla jsem k dotyčnému pohled. Švédi. Než jsem stihla cokoliv udělat jsem se už topila v temnotě.