Probudila jsem se na palčivou bolest v rameni. Už jsem si nevzpomínala co se stalo. Prudce jsem otevřela oči a vystřelila do sedu. Ihned jsem toho zalitovala.
,,Au" Začala jsem si mnout čelo.
,,Vítej zpět" Pětka napodoboval mé gesto. Zmateně jsem se porozhlédla okolo.
Byla jsem... u Pětky v pokoji? Vytřeštila jsem oči po uvědomění, že ležím v jeho posteli. Rychle jsem odhrnula peřinu. Oblečení jsem měla, takže jsem se částečně uklidnila. Oddychla jsem si a peřinu si přitáhla zpět.
,,Nevěděl jsem, jaký máš dávkování a tak jsem vzal radši celý balení" Vytáhl mé prášky. Ihned jsem se pro balení natáhla, když mi vystřelila bolest do ramena. Ruku jsem pomalu stáhla zpět se zaťatýma zubama.
Pětka se posadil ke mně na postel a začal mi kontrolovat ránu ,,Ještě ti to kdyžtak převážu" Vydechl a natáhl se pro krabičku, kterou nechal opodál ,,Kolik?" Otevíral nové balení.
Lehla jsem si zase zpět ,,Jednu až tři denně plus voda na zapití" Věnoval mi pohled, kterému jsem odpověděla jen nevinným úsměvem. Odložil léky na stolek a přemístil se. Moc dlouho to netrvalo takže během chvíle už tam stál i se sklenicí vody v ruce.
,,Otevři pusu" Přiblížil mi prášek ke rtům. Udělala jsem tak a hned, jakmile se mi dostal do pusy jsem to zapila. Nenáviděla jsem ty léky, ani jsem pořádně nevěděla proč je vlastně beru. Znechuceně jsem ho spolkla.
,,Fajn" Zvedl se do stoje a pokračoval v textu napsaný na zdi. Přimhouřila jsem oči. Vypadalo to, jako rovnice?
,,Na co to počítáš?" Zajímala jsem se.
,,O nic nejde" Odpověděl nezaujatě.
,,Snad jsi nenastoupil do školy a sešity nenahradil za zeď v pokoji" Lehce jsem si rýpla, když jsem ho s pobavením sledovala.
,,Smíchy se lámu v pase" Neodtrhával se od zdi. Protočila jsem očima. Stal se z něj opravdu pěkný suchar.
Flashback:
Zrovna jsem Nase sundával blejzr, když se ozval dunivý zvuk. Nebyl ani tak moc dunivý, spis jako kdyby něco spadlo na podlahu.
Můj pohled zaujal zápasník ležící pod mýma nohama. Nedal jsem nic znát.. Vyhledal jsem lékárničku a blejzr mezitím odložil na zem.
Abych měl lepší přístup k ráně jsem si na ní opatrně obkročmo sedl a nastřihl u ramena její svetr. Popadl jsem dezinfekci a nanesl jí na vatu. Zatřísněné kousky jsem vyhodil. Vzal jsem jehlu s nití, nit jsem provlékl jehlou a věnoval jí pohled.
,,Pokus se moc nehýbat" Upozornil jsem jí.
,,Dobře" Zhluboka se nadechla.
Zajel jsem jehlou pod kůži. Snažil jsem to zašít co nejlépe a co nejrychleji to jen šlo.
,,Nevěděla jsem, že vlk samotář umí být i starostlivý" Prolomila ticho. Omylem mi ujela lehce ruka když jsem zajel jehlou o něco hlouběji. Se syknutím sebou trochu škubla.
,,Mám tě tu snad nechat s dírou v rameni?" Nadzvedl jsem obočí. Nedal jsem na sobě poznat znejistění, a dál se soustředil na šití.
Zachytil jsem její protočení očima. Koutky mi pobaveně zacukali. Zakončil jsem steh. Lékárničku jsem uklidnil zase zpět na své místo. Dřepnul jsem si k posteli a díval se na její oči, které už byly zavřené. Přikryl jsem jí svou peřinou, do které se ihned zachumlala.
Celý znavený jsem hluboce vydechl. Ten deník.
Sedl jsem si ke stolu, a otevřel ho na první stránce.
Číslo Jedna - Diego 1.3. 1989
Subjekt číslo Jedna- Mozkový stav v pořádku. Byla zjištěna určitá zvláštnost která se nachází u každého z členů Umbrella academy. Dítě umí hodit kostku kamkoliv si jen umane..-
Byli to otcovi zápisky z našich testů... Ale proč mi o tom neřekla? Nalistoval jsem stranu se svým jménem. Upřímně? Nebylo tam nic co bych už nevěděl. Otočil jsem náhodně na stranu 683. Zaskočil mě text pod nadpisem. Byl opravdu dlouhý a zcela jiný než u kapitoly Diega.
ČTEŠ
☂︎ zKus zapomenout - |Five Hargreeves| {POZASTAVENO}
Fanfiction,,Žertuješ? Nenuť mě ti ublížit" Řekl s falešným pobavením když stál naproti mě připravený na cokoli. Jen jsem se ušklíbla a pomalými kroky se rozešla k němu. ,,Ne. To ty mě nenuť ti ublížit, Pět" Jeho jméno jsem skoro zašeptala. Zastavila jsem se t...
