Byla jsem při vědomí. Všechno mě bolelo. Otevřela jsem znaveně oči. Zamžourala jsem do lehké tmy, jediné světlo totiž procházelo pouze skrz malé okénko ve dveřích.
Pomalu jsem se zvedla a rozešla se k nim. Byla vidět jen prázdná, osvětlená místnost s dveřmi na konci.
,,Naso?" Zaslechla jsem nejspíš Vanyi hlas a rychle se ohlédla přes rameno.
,,Vanyo, jsi v pohodě?" Popoběhla jsem k ní. Chytla jsem jí za ruku a pomohla vstát.
,,Jsem v pořádku" Né moc přesvědčivě mi to odkývala.
,,Kde to jsme?" S přikrčeným obočím jsem si prohlížela místnost. Tohle Lutherovi pěkně vyčtu.
,,Nevím" Zavrtěla zmateně hlavou. Přešla jsem ke dveřím, museli jít přeci otevřít i nějak zevnitř. No ne? ,,Naso?"
,,No...?" Zeptala jsem se trochu nepřítomně když jsem se pokoušela dveře otevřít. Bylo to k ničemu.. Vyčerpaně jsem kliku pustila a nakonec do nich rozzuřeně kopla. Toho jsem ovšem ihned zalitovala, ve chvíli, kdy se mi do nohy navalila nehorázná bolest ,,Ksakru" Chytla jsem se za chodidlo.
,,Já- zjistila jsem, že mám schopnosti" Objevila se vedle mě. Nevypadala že by z toho nějak jásala. I když jsem jí před několika hodinami plánovala vzteky zabít, furt to byla moje sestra. Věnovala jsem jí soucitný pohled.
,,To jsem tak nějak už zjistila" Stáhla jsem rty do tenké linky. Vyzula jsem si botu, a mrštila s ní do skla. Bota se mi nečekaně odrazila přímo do obličeje ,,Au!" Asi mi to mělo dojít, s velkým štěstím bude i neprůstřelné. Nakvašeně jsem odešla na druhý konec místnosti a posadila se na zem. Dřív či později nás stejně musí pustit. Nenechají nás tu umřít hlady. Doufám.
,,Luthere! Klausi!" Začala Vanya z niičeho nic křičet a bouchat do skla. Nemyslím si, že to bude účinné ,,Alison! Je mi to líto! Omlouvám se! Je mi to líto!" Opakovala a bouchala do odolného okénka. Pouze jsem si povzdechla, posmutněle jsem sklonila tvář ke svým kolenům. Nebylo úniku. Netušila jsem, proč mě sem taky zavřeli, možná proto na mě byli takový, že mě zapojovali do akce Apokalypsa.
Mělo mi to dojít přeci hned! Navíc co Pětka? Měli to celé naplánované! Začínali mě ovládat negativní emoce. V poslední době to bylo časté, určitě to bylo tím, že jsem už asi 2 dny nebrala předepsané prášky.
Opět to začalo. Šedé, bezbarvé obrazce kolem mě, začínali se množit jako hmyz. Odvážila jsem se a zvedla pohled.
Flashback:
Šla jsem po chodbě a četla si noty. Mířila jsem za Vanyou s novým textem od Xaniena Bléra, vždy toužila mít jeho učebnici. Z ničeho nic jsem zakopla a spadla tváři na zem.
,,Nějak se ti pletou nohy" Zazněl známí hlas, který se smál. Pětka.
,,Moc vtipné" Věnovala jsem mu ironický úsměv a zvedla se ,,Pojď blíž a teprve ti ukážu srandu"
~~~~
,,Co tu děláš? Nemáš se učit?" Řekl Diego, který zrovna vyšel z venku. Zabouchl dveře.
,,Vanyo..-" Vešla jsem do předsíně. Hráli jsme babu. Vanya pouze se sklopenou hlavou postávala v tichosti na místě.
,,Vy dvě jste zbytečný" Prošel kolem nás a zavadil mi o rameno.
~~~~
Šli jsme s Vanyou oznámit čas večeře. Zrovna jsme šli od Bena. Otevřeli jsme dveře od Alison pokoje. Vytřeštila jsem oči když jejich rty dělil malinký kousíček.
Alison si nás ihned všimla ,,Vypadněte!" Rozrušeně přiběhla ke dveřím a zabouchla nám přímo před nosem.
~~~~
,,Chytej!" Zavolal na mě Luther. Házel si s míčem když mi nahrál.
Letěl až moc velkou rychlostí. Sotva jsem ho chytla, to už jsem ale ležela na zemi v bahno. Luther se pobaveně rozesmál na plné kolo. Zamračila jsem se.
,,Chytej!" Imitovala jsem jeho slova a hodila mu míč zpět.
Jakmile ho chytil, ho míč nahodil bahnem do obličeje. Zvedla jsem se, a odkráčela si to pryč.
~~~~
,,Klausi?" Řekla jsem trochu více nahlas do chodby.
Vyšla jsem do druhé chodby. Nasával tam. Rozešla jsem se k němu. Zrovna si povídal s nějakou mrtvolou.
,,Hej Bene?" Otázal se a mě to začalo více zajímat ,,Víš vlastně, že do tebe byla Nasa udělaná? No jo, vážně" Uchechtl se a já stuhla.
Do očí se mi nahrnuli slzy. Otočila jsem se na patě a utekla do pokoje.
,,Naso!" Zavolal na mě než jsem zahla za roh.
Konec Flasbacku.
Snažila jsem se to vyhnat z hlavy. Vetšina vzpomínek se buď ani nestala, nebo byla upravena k horšímu. Zavřela jsem oči s pokusem, se před tím vším schovat. Obrazce začínali být čím dál tím více živější.
Příšerná, nesnesitelná bolest hlavy se ozvala jako stará známá. Možná, že jsem dětství neměla svatý, ale takhle se to nestalo a i kdyby, vím že mě má rodina miluje stejně, jako já je. I když to tak vůbec nevypadá. Dala bych za ně ruku do ohně. Možná i za Diega. To nevím.. Bolest se zvýšila ve chvíli, kdy mi do hlavy vplula další vzpomínka.
,,Nehýbejte a stůjte vzpřímeně" Napomenul otec naše sourozence. Den, kdy se fotila společná fotka do vitrínky.
,,Tati?" Zeptala jsem se, ale on neodpověděl.
,,Proč taky nejsme na té fotce" Objevila se vedle mě Vanya. I její poznámku ignoroval stejně tak naši sourozenci.
,,Číslo Dvě, stůj vzpřímeně" Napomenul Diega a nebral na mojí a Vanyi přítomnost ohledy. V srdci mě zabolelo. Země se začala třást.
,,Tak už DOST!" Zakřičela jsem z plných plic. Už jsem to nemohla vydržet.
Vzpomínky se rozplynuli, cítila jsem se silná a naplněná. Má nenávist zastínila ostatní emoce. Zvedla jsem pomalu zrak, bylo to pryč, stejně tak i odolné dveře spolu s Vanyou. Vyšla jsem z místnosti a zamířila k výtahu.
Vyjela jsem nahoru, rychlými kroky jsem si to štrádovala do předsíně. Byly slyšet výbuchy, šla jsem za nima. Líbil se mi jejich zvuk. Věděla jsem, že to je špatně ale i přesto se mi ten zvuk líbil.
Sešla jsem po schodech dolů a uviděla Vanyu s Pogem. Postavila jsem se vedle ní.
<< | 908 slov / >>
Trochu messy kapitola, možná jí ještě (určitě) poupravím <3
ČTEŠ
☂︎ zKus zapomenout - |Five Hargreeves| {POZASTAVENO}
Fanfiction,,Žertuješ? Nenuť mě ti ublížit" Řekl s falešným pobavením když stál naproti mě připravený na cokoli. Jen jsem se ušklíbla a pomalými kroky se rozešla k němu. ,,Ne. To ty mě nenuť ti ublížit, Pět" Jeho jméno jsem skoro zašeptala. Zastavila jsem se t...
