Rok 1963 17. Listopadu
Protivně jsem z nočního stolku shodila cinkající budík. Vypadal, že si dlouho nezacinká. Posadila jsem se a promnula oči. Byli čtyři hodiny odpoledne. Vstala jsem z postele a rovnou zaplula do teplých papučí. Moje směna má začínat až okolo šesté takže jsem měla dvě hodiny.
Dala jsem si vařit vodu na kafe. Přešla jsem ke skříni a vytáhla z ní svůj obleček. S tím, že jsem se nevyznala dříve v tomto typu oblečení, mi ho sehnala Vivien. Bylo spíš vtipný než přitažlivý..
Hodila jsem si ho na křeslo a k němu si připravila i boty. Udělala jsem si raní hygienu. No ranní...
Po usušení jsem se nasoukala do oblečku a ten zakryla kabátem. Podpatky jsem si hodila do batohu. Po cestě jsem pryč jsem si vzala připravené kafe a vydala se do baru.
Za tu dobu, co jsem tu byla jsem se toho naučila mraky, co se týkalo mužů. Co si budem, až mě to překvapilo že vše fungovalo. Odemkla jsem zadní vchod a vešla dovnitř. Dveře se opět sami zamykali takže jsem nemusela nic řešit. Na schodech už byla slyšet i hudba zevnitř.
Došla jsem do šatny. Nebyla ani velká ani malá, tak akorát kde každá měla své místo. Přezula jsem se, upravila si lehký make up a rozešla se ke dveřím, které vedli na plac. Hlasitost hudby se čím dál tím víc stupňovala.
Vyčkala jsem, jakmile jimi přišla dívka předemnou jsem nahradila její pozici. Nikdo nemůže v jednom kuse tančit, aniž by se třeba biť jen nenapil.
Co se týkalo choreografie.. Naučit se jí, mi nezabralo ani moc času. Tipovala bych takové dva týdny. Zahleděla jsem se svůdným úsměvem do publika. Malém mi úsměv zamrzl na rtech když jsem si ho všimla. Pětka.
Bylo hezké že si to aspoň užíval. Pokračovala jsem dál ve své choreografii. Zahlédla jsem i Luthera, jako další některé večery. Chodil sem docela často.
Dokončila jsem svou práci a zamířila do šatny. Mě vystřídala zase jiná dívka, která měla zrovna choreografii s tyčí. Vešla jsem do šatny a převlékla se do podkolenek, sukně a košile, samozřejmě nesměli chybět vyvýšené tenisky. Složila jsem si věci do tašky a vydala se dovnitř do baru.
Prošla jsem osvětlenými chodbami a nakonec vyšla dveřmi přímo dovnitř. Připlížila jsem se k Pětce ze zadu a ruce mu položila na ramena blíž ke krku.
,,Sem děti nesmí" Naklonila jsem se dopředu abych mu viděla do očí. Nezdál se být překvapený mojí přítomností. Nečekaně.
,,Totéž můžu říct o tobě" Věnoval mi pohled. Pouze mi zacukali koutky.
,,Myslím to vážně, brzo tě vyhodí" Uchechtla jsem se a ruce sundala ,,Ráda tě vidím i po tom, co jsi mě šoupnul do doby 70 let za opicemi" Usedla jsem na volné místo vedle něj.
-----
,,Eliote zkrať to" Začínala mě z něj bolet hlava. Znala jsem ho jen 10 minut a už teď mě začínal unavovat.
,,Asi pět možná šest hodin..." Řekl poněkud nejistě.
Z jednoho z mnoha rádií se najednou ozvalo, že někdo utekl z léčebny. To by byla dobrá náhoda když v té samé léčebně se nacházel i náš sebestřední bratr.
,,Co je kód 3-16?" Otočil se Pětka k Eliotovi.
,,Hledané osoby na útěku" Odpověděla jsem místo něj. Za tu dobu jsem tu leccos pochytila.
,,Nejspíš Diego" Dodala jsem pobaveně.
,,Kdo je Diego?" Otočil se na mě zmateně Eliot.
Povzdechla jsem si ,,Představ si batmana, ale v té nejhorší verzi" Uvedla jsem příklad. Pětka se opřel o stůl vedle mě.
,,Vypadá to, že máme na pilno" Chytl mě za předloktí a přemístil nás. Stará, dobrá klasika...
ČTEŠ
☂︎ zKus zapomenout - |Five Hargreeves| {POZASTAVENO}
Fanfiction,,Žertuješ? Nenuť mě ti ublížit" Řekl s falešným pobavením když stál naproti mě připravený na cokoli. Jen jsem se ušklíbla a pomalými kroky se rozešla k němu. ,,Ne. To ty mě nenuť ti ublížit, Pět" Jeho jméno jsem skoro zašeptala. Zastavila jsem se t...
