V duchu kouzelna

~So this is christmas~ {Sirius Black}

Seděl na tvrdé podlaze azkabanské cely. Opíral se o studenou kamennou zeď v levém předním rohu s hlavou znaveně zakloněnou. Slepené dlouhé vlasy mu byly jediným polštářem, kterým si mohl myšlenkami ztěžklou hlavu podložit.

Zíral na hvězdné nebe otvorem ve zdi, kterému by se s jistotou dávkou nadsázky dalo říkat okno. Obloha byla poseta tisíci zářivými světélky - byla jasná noc. Dříve miloval takové noci, mívaly jakési kouzlo, rád pátral po nebi a pozoroval svou hvězdu, jenže dnes... Dnes byla pro něj jasná noc jistou předzvěstí ještě mrazivějších dní plných prokřehlých kostí a omrzlin. Malým okýnkem sem také neustále foukal chladný vítr prosycený mořem, proti němuž neměla tenká látka mundůru žádnou šanci. Ale pro dnešek se rozhodl na zimu nemyslet a vnímat oblohu opět jako zdroj neuvěřitelné krásy, jako metaforu pro nekonečnou svobodu, po níž tak zoufale toužil.

Neměl tu žádný pojem o čase, ale díky poznámkám vězeňských strážných, kteří tu pracovali po boku mozkomorů, moc dobře věděl, co je za den. Dali si totiž opravdu záležet, aby se k němu tato informace dostala.

Ničil ho zde každý den, ale dnešek byl svátek těch největších muk. Byl Štědrý den. První jeho štědrý den tady. První bez jeho přátel. První od noci, kdy zemřel James. Kdy zemřel jeho druhý bratr a ta nejnevinnější osoba - vždy ke všem milá Lily. Uplynuly již téměř dva měsíce jeho života tady mezi čtyřmi nemilosrdnými stěnami. A každý jediný den strávil výčitkami.

Harryho kmotrem zvolili špatnou osobu. Už při Jamesově žádosti, jestli by se jím nestal, o sobě dost pochyboval, dokonce mu to i rozmlouval a teď už věděl jistě, jak moc velká chyba to byla. Vždyť on byl ten nejnezodpovědnější člověk pod sluncem. Jak se jen mohl tak nerozvážně vrhnout do pronásledování Petera? Co si myslel? Měl se postarat o plačícího Harryho, Jamesovi a Lily by tenhle jeho čin už stejně nepomohl. Jenže ho přemohla touha po pomstě. Byla prostě silnější než jakákoliv potřeba ochránit zbývajícího člena Potterovic rodiny, a tak ho nechal Hagridovi. Dále se s ním nedohadoval. Kdo ví, v jakých rukách to škvrně skončilo. Tohle by si jeho přátelé určitě nepřáli.

Poraženě sklopil víčka, z plic vydechl vzduch, který ani nevěděl, že zadržoval. Tohle byl konec. Selhal na plné čáře. Možná, že na matčiných slovech bylo přeci jen smítko pravdy. Byl opravdu k ničemu. Najednou se mu oslovení politováníhodný ubožák až tak moc vzdálené nezdálo.

James by mu za tyhle myšlenky určitě nejraději jednu vrazil, dovedl si to velmi živě představit a musel se pousmát při vzpomínce na mnohé takové situace. Často propadal pocitu méněcennosti, jež mu do hlavy rodiče vtloukali, a stejně často se i Dvanácterák rozčiloval do naprosté nepříčetnosti, čímž mu dával jasně na srozuměnou, jaký názor na tyto vžité nesmysly má.

Ale nebyl to jen James, kdo mu chyběl. Při myšlence na Petera se mu sice na jazyku objevovalo nesčetné množství bolestivých kleteb, ale když jeho mysl osídlil Remus, měl slzy na krajíčku. Ano, jen na krajíčku, protože měl pocit, že už všechny prolil. Již neměl sílu plakat a jak se sám domníval, nedostatek tekutin mu slzy ani nedovoloval. Opravdu mu žádné nezbyly. O to víc byl ten pocit skličující. Remus zůstal v tom nespravedlivém světě sám. Zbyl jediný, a ještě k tomu s pocitem, že dva z jeho přátel jsou mrtví a třetí je zrádce. On alespoň věděl, jak to doopravdy je a nesmírně litoval, že podezíral právě Náměsíčníka. Člověka, který při něm stál v dobrém i ve zlém, jeho vrbu, kterou mu byl před útěkem od Blacků. James byl sice jako jeho bratr, ale ani kvůli tomu nebo možná právě kvůli tomu ho nechtěl zatěžovat všemi těmi ohavnostmi, co si v tom domě hrůzy prožil. A od toho mu tady byl Remus. Dokázal hodiny naslouchat bez přerušení a pak jeho zraněnou duši ukonejšit. Samozřejmě mu k tomu byl za pomoci i pořádný kus čokolády, ale během těch let se mu povedlo některé rány zahojit a ty teď byly znovu otevřeny díky jeho vlastní nedůvěře.

Jednoduše Petera podcenil. Navrhl, aby byl zvolen strážcem a Remusovi se rozhodli nic neříct. Nikdy by ho nenapadlo, že zrovna jejich krysí ocásek, který tak moc miloval sladkosti a teplo krbu ve společenské místnosti Nebelvíru, podvede své dlouholeté přátele kvůli strachu. Ano, již dříve si všiml, že ho to táhne k silným článkům společnosti, zdálo se mu to pochopitelné vzhledem k jeho nepříliš dobrým výsledkům ve škole a nevelkým kouzelnickým schopnostem, ale zaprodat se černé magií? Moudrý klobouk udělal v jeho případě ohromnou chybu.

Naproti tomu u Remuse viděl větší šanci, že podlehne svému temnějšímu já a přidá se mezi vlkodlaky sloužící Voldemortovi. Že se v něm něco zlomí a zatouží mít svou smečku. Jak se mohl takto zmýlit. Musel mít úplně zatemněný mozek. Vždyť věděl, jak Remus svého vnitřního vlka nesnáší. Na druhou stranu viděl sám sebe jako monstrum a v takovém případě by asi nebylo těžké podlehnout myšlence, že mezi ty vlkodlaky v podsvětí vlastně patří, ale Náměsíčník byl vždycky silný. Jeho rozum nejenže nebyl v běžných dnech vůbec ovlivněn tím, co v něm dřímalo narozdíl od jiných, ale byl i mnohem vyspělejší než ten Siriusův.

Asi už nemělo cenu to takhle zevrubně rozebírat, ale co mu zbývalo? Byl tu sám. Celé dny jen nečinně zíral do zdi a bylo tedy samozřejmostí, že jeho mysl zaplavovaly tyto úvahy. I vliv mozkomorů se na něm podepisoval. Možná bylo jednodušší jim čelit s vědomím, že je nevinen. To, za co tu byl, nespáchal. Ne, byl vinen jiným, horším.

Co by za to dal, kdyby se mu Petera zabít podařilo. Ano, ničemu by to nepomohlo a on by si tu teď trest odpykával po právu, ale alespoň to zadostiučinění by z toho měl. I když možná že ani to ne. James by si nepřál, aby se z jeho kamaráda stal vrah a už vůbec by si nepřál, aby zabil jejich společného přítele z dětství. Není moudré jednat stejně jako ti vůči nám provinění, čím bychom pak byli jiní než oni? Ano, tohle se naučil od Rema, ale někdy bylo opravdu těžké se tím řídit.

V nejhorších chvílích se prostě schoulil do kouta v podobě černého psa. Jako zvířeti mu nebyla ani taková zima a mozkomorové ztratili všechnu svou moc vůči němu. Ale i tak měl hlavu plnou divokých myšlenek. Teprve když v naprostém vyčerpání upadl do neklidného spánku, měl alespoň na chvíli klid.

Ztěžka zvedl unavená víčka a zahleděl se na oblohu. Tak tohle byl jeho osud? Na doživotí zůstat v téhle pevnosti hrůzy? Mnohem radši by vítal smrt.

A tohle jsou Vánoce, první Vánoce po válce, den, kdy by měl slavit s přáteli a rozesmávat malého Harryho. Co vlastně udělal pro její konec? Nic, spíše naopak. Napomohl katastrofě a místo, aby Harryho rozveseloval, udělal z něj sirotka svým špatným úsudkem.

Je po válce a on tu leží špinavý, promrzlý na kost a v depresích. V cele vedle své nenáviděné sestřenice, matka by měla radost.

V otvoru ve zdi se mihla padající hvězda. Jaká to ironie, padlá hvězda, že by mu to něco připomínalo? Musel se hořce ušklíbnout.

Raději před tím nespravedlivým světem opět zavřel své dříve rošťáckými jiskřičkami zdobené bouřkově šedé oči, v nichž se dnes odrážela jen hluboká bolest. V hlavě mu problesklo jediné přání - ať už tohle všechno skončí.

Zcela sobecky si přál, aby měl konečně klid v duši a nic ho netížilo. A tohle jsou Vánoce, takže by se přání měla plnit.

Čím si to vlastně všechno zasloužil? Byl opravdu tak špatný člověk? Nevěděl, ale v tuto chvíli se vzdával. Zařekl se, že to nikdy neudělá, porážka pro něj byla něco opovrženíhodného, teď se mu však zdála opravdu velmi lákavá.

Tou padlou hvězdou byl totiž on sám.