V duchu kouzelna

~Vnitřní oko~ {Trelawneyová}

V předvečer štědrého dne, v teple svého kabinetu a v objetí vydýchaného vzduchu prosyceného odérem vonných tyčinek, si spokojeně podřimovala bradavická profesorka jasnovidectví. Co na tom, že by za hodinu měla ve Velké síni začínat slavnostní večeře pro těch pár chudáčků, co na vánoce museli zůstat v Bradavicích, protože podle jejích předpovědí pravděpodobně čekali na svou smrt a neradi by snad ohrozili své milované příbuzné.

Jaké to všichni měli štěstí, že je před příchozí Věčnou mohla varovat! Ani si nechtěla domýšlet, jak by to vypadalo, kdyby jim své služby nemohla po dobu několika týdnů poskytnout, kdyby si nechala své vnitřní oko zamlžit tím mumrajem, jenž panuje všude mimo její komnaty. No posuďte sami, jak velkou ztrátu by svět utržil!

Proto také zakotvila pěkně v bezpečí ušáku stojícího před krbem. Na malý kulatý stoleček před ním si položila svou nejoblíbenější věšteckou kouli. Jistě vás zajímá, čím si může něco tak jednotvárného a na první pohled prakticky stejného, čímž věštecké koule jsou, vysloužit tento titul. Jednoduše tím, co skrývá uvnitř - záhadné modré záblesky, které se daly spatřit, pokud jste tedy zrovna nebyli svědky některé z jistě velmi klíčových věšteb.

Samozřejmě nezapomněla ani na svou starou dobrou přítelkyni láhev Cherry, jež zaujala své čestné místo hned vedle orbity, aby si během svého rozjímání sem tam mohla nějaký ten opojný doušek zavdat.

Zhluboka se nadechla, nasála do plic štiplavě suchý vzduch a vychutnávala si dokonalou samotu, která jí ani v nejmenším nevadila, to rozhodně ne... Jak by také mohla, vždyť něco takového je pro jasnovidku jejích rozměrů přímo balzám na duši. Alespoň si může dovolit plně popustit uzdu svého šestého smyslu a odhalit spousty tajů nadcházejících dnů. Narovnala se v ramenou, nonšalantně si urovnala popelníkové brýle na nose a zaujala ten správný úhel pohledu vůči skleněné kouli, aby mohla pohlédnout v dál.

Zadívala se do hlubin šedavé mlhy obohacené o odstíny modré. Zvedla ruce z klína, ladně se prsty otřela o broušený křišťál a poté dlaněmi začala ve vzduchu obkreslovat obliny koule usazené na bronzovém kruhovém stojánku se třemi nožkami připomínajícími spáry nějakého dravého ptáka.

Postupně se její gesta stávala rozmáchlejšími, až se jedna z dlaní záhadně ocitla na chladném skle naplněném lahodnou tekutinou. Nu nebude přeci pohrdat něčím, co se jí tak hezky samo nabídlo, pokrčila rameny, odšpuntovala láhev a pár doušky zkropila své rty. Slastně na okamžik přivřela oči, ovšem nemohla přeci riskovat, že by jí proklouzl třeba i jediný záblesk proroctví. Zaměřila tedy opět svůj bystrý vnitřní zrak na předmět před sebou a soustředěně prozkoumávala mlhu.

Po pár velmi napínavých minutách jí hlavou bleskla myšlenka, že i za tím oknem, které zakrýval tmavě modrý závěs, by viděla více. Jistě se tam právě z nebe sypala jedna vločka za druhou. Zasněně si představila noční nebe zdobené poletujícími bílými peříčky. Vzápětí si však za své uvažování v duchu vynadala. Dění v kouli je bezpochyby zajímavější podívanou než nějaké hloupé padání sněhu. A hle!

Přísahala by, že se za sklem právě mihl obrys! Že by nějaká postava? Rozhodně ten tmavý flek byl tvarově nejblíže lidské bytosti. Byla to snad ona sama? No ano, jistě, poznávala to množství šálů, které tvořily provazce mlhy. Určitě právě vyvěštila svou vlastní budoucnost! Ale o co tam šlo? Zdálo se, že někam spěchá, určitě se jednalo o prostory Bradavického hradu, ty chodby poznávala, přestože jimi moc často nekráčela.

Předklonila se více dopředu, až se téměř přilepila ke křišťálu. Cože to tam právě zahlédla? Kulatý stůl? Okolo něj dvanáct sedících. Na jeho desce se skví podtáct s dozlatova vypečeným krocanem. Vypadal opravdu lákavě... A co to poblikávalo v pozadí, že by snad vánoční strom. A ne jeden! Kde jinde bylo tolik vánočních stromků najednou než ve Velké síni? Ale to přeci nešlo, osud po ní nemohl chtít, aby si nechala zakalit svou naleštěnou bránu do budoucna. Ovšem kým byla, aby se vzpírala síle proroctví? Zřejmě tuto oběť bude muset podstoupit.

Obratně tedy vyskočila z křesla, převlékla se do svých oblíbených zeleně třpytivých šatům, které měla vyhrazené pro slavnostnější příležitosti a rychlou avšak jí vlastní plavou chůzí, jež působila jako by se po kamenných podlahách přesouvala na kolečkách, spěchala svou společností poctít osazenstvo u štědrovečerní tabule.

A tak se toho večera obyvatelé hradu dle slov profesorky McGonagallové nějak vyrovnali s tím, že jeden z nich riskoval svůj život, když ke stolu přičarovali třináctou židli určenou pro jasnovidku, aby s nimi i přes své zděšené protesty - Nezapomínejte, že když spolu večeří třináct lidí, první, kdo vstane od stolu, také první zemře! - nakonec usedla k chladnoucí slavnostní večeři a bez dalších obstrukcí si dovolila nechat na jazyku rozplývat lahodná sousta, která byla výsledkem úchvatného kuchařského umu bradavických skřítků.

***
Tentokrát jsem se zaměřila jen na naši profesorku jasnovidectví místo na nějaký ship. Baví vás povídky i tohoto typu?