V duchu kouzelna

~Čumák na čumák~ {Wolfstar}

„No a co, že jsou Vánoce! Právě proto, že jsou Vánoce, tě nemůžeme nechat jít samotného." nenechal se James odbýt kamarádovými protesty.

Remus si unaveně povzdechl. „Dvanácteráku," začal smířlivě svůj další proslov, proč by se na něj dnes měli vykašlat, „jsou to první Vánoce, které můžeš strávit s Lily, neříkej mi, že budeš radši pobíhat někde po lese s vlkodlakem po boku. Peter by taky určitě více ocenil, kdyby se mohl rozvalit s lékořicovými hůlkami před krbem a Sirius má jistě nějaký zajímavější plán na noc." Nechal se slyšet. Urputně se snažil, aby mu do hlasu nepronikl jediný náznak zármutku, ale u té poslední věty se mu to už skrýt nepovedlo.

„To je sice pravda, ale-"

„Žádné ale tu není Jamesi! Prostě jdi za Lily!" vybuchl nervózní vlkodlak. Když si všiml ublíženého výrazu v kamarádově tváři, provinile si povzdech a protřel si rukou oči. „Moc dobře víš, že si cením, co pro mě vy tři děláte a jsem vám za to více než vděčný, ale nechci vám kazit poslední Vánoce v Bradavicích. Vím, že Evansová už čeká dole pod schody, protože sis s ní domluvil rande, na které konečně kývla, vážně chceš tuhle šanci zahodit?"

James jen bezhlase zavrtěl hlavou. Jistě, že si uvědomoval, že to může být jeho jediná a poslední šance dát to s Evanskou dokupy, ale Remus ho dnes v noci potřeboval...

„Tak vidíš." zvedl Lupin koutek úst v pousmání a kývnul hlavou ke dveřím. James na něj ještě chvíli váhavě zíral, než se mu v tváři rozlil široký úsměv a s upřímným díky na rtech vystřelil ze dveří vstříc rudovlásce stepující ve společenské místnosti.

V závěsu za ním jako pára nad kotlíkem zmizel i Péťa a k tomu hromada cukrovinek z jejich společných zásob. Jediný, kdo na něj zůstal koukat opřený o čelo své postele, byl Sirius. Remus si nervózně odkašlal, pak popadl z věšáku svůj zimní kabát a vyrazil ke dveřím. Už byl nejvyšší čas jít.

„Užij si večer," popřál mu na rozloučenou s rukou položenou na klice.

„Remusi, stůj," zastavil mladík vlkodlaka prvními slovy, které dnes večer pronesl. „Vážně si myslíš, že tě nechám jít samotného?" pozvedl obočí v tiché otázce a zvedl se rychlým pohybem z postele.

„Tichošlápku, to už jsme řešili s Jamesem, nemám čas tu strávit další hodinu dohadováním." A říkal pravdu, už začínal cítit nevolnost a svaly ho škubaly, opravdu už musel jít. Nebyl ale jediný, kdo si jeho rozpoložení všiml. Sirius popadl neviditelný plášť válející se na Jamesově posteli, chytl ho za loket a táhl pryč z ložnice. Nad schody přes ně plášť přehodil, bylo to složitější, než když byli malí, ale dva se pod něj vešli v celku dobře, a nenápadně proklouzli přes společenku portrétem ven.

Pak už jim v cestě nic nebránilo, Remus neměl mnoho sil na další protesty, a tak se nechal vláčet chodbami hradu přes bradavické pozemky až k vrbě Mlátičce. Sirius ze země zvedl dlouhý klacek, šťouch s ním do jednoho ze suků a vrbu znehybnil. Opravdu to nahoře v hradě zdržovali dlouho, kdyby se s ním začal přít ještě on, jistě by to nedopadlo dobře, pomyslel si při pohledu na pobledlého zjizveného nebelvíra vedle sebe, který se právě bolestí zlomil v pase.

„Náměsíčníku, pojď, už jen kousek," konejšil ho Sirius, přehodil si jeho levačku kolem ramen a společně zmizeli pod kořeny vrby. V chroptící chýši ho s námahou usadil do jednoho z rozpadlých křesel.

„T-tady bys neměl b-být," vysoukal ze sebe vlkodlak s očima sevřenýma bolestí.

„A kde bych prosím tebe mněl být!" vyjel na něj už značně podrážděně Sirius. „V posteli nějaký páťačky?! Jestli sis nevšiml tak za poslední rok a půl jsem chodil jen s jednou a to asi pouhé tři týdny loni na jaře!" uvnitř něj se vařila krev, držel to v sobě už moc dlouho, ovšem při pohledu na jeho trápení, se na něj nemohl zlobit.

„Reme... opravdu sis toho nevšiml?" prohodil již o poznání mírněji a laskavěji. Klekl si před něj na kolena a do dlaní jemně vzal jeho ruce, které křečovitě svíraly područky křesla. Propletl si s ním prsty a ruce položil na jeho kolena. „Podívej se na mě," pobídl ho téměř šeptem.

Remus neochotně odlepil víčka od sebe a panenky v barvě roztavené čokolády se setkaly se bouřkově šedými hlubinami. Sirius se při pohledu do nich pousmál, již dlouho toužil, aby ty krásné oči věnovaly pozornost jen jemu. „Už dobrých pár měsíců nemyslím na nikoho jiného, Remusi," pronesl vážně a dal si záležet, aby z jeho slov čišela všechna upřímnost světa.

Samozřejmě, že to tušil, nemohl si nevšimnout jeho častých pohledů, množství času, které trávil v jeho společnosti, drobných pozorností jako například tabulka čokolády jen tak propašovaná z Medového ráje. Ty náznaky byly více než zřetelné, ale on se bál. Bál se, že si ho připustí moc blízko k tělu a on pak jednou přijde domů s tím, že nemůže dál žít s takovým monstrem, kterým on byl. Že se mu nějaký úplněk vymkne z ruky, nebo spíš tlapy – pomyslel si hořce –, a on mu ublíží... Bál se spousty věcí, ale v závěru vlastně nechápal, jak je možné, že by někdo jako on měl zájem o něj. Nevěřil tomu a stále byl na pochybách, Sirius si zasloužil někoho lepšího.

Tiše zíral do očí pohledného tmavovláska. Tohle se mu přeci muselo jen zdát, pomyslel si v duchu, ale vzdálená bolest, která byla odsunuta do pozadí hordou myšlenek, jež se mu promítaly v hlavě, ho přesvědčovala, že tohle žádný sen není. „Siriusi... Já-" se značnou námahou se snažil skrz zaťaté zuby vznést smysluplnou odpověď, ale byl přerušen ukazováčkem druhého z mužů, který mu ho s tichým pššš položil na rty.

„Nemusíš nic říkat. Pro teď stačí, že víš, kdo okupuje moje srdce a- Remusi!" hlasitě vyhrkl Sirius, když se Remus vzepjal a prohnul se v zádech s bolestným výkřikem. Obrátil pohled k oknu, kterým dovnitř právě pronikl paprsek měsíčního světa. Vzápětí se mu do dlaní zaryly dlouhé drápy a jemu uniklo bolestné syknutí. Remus na něj i přes záplavu své vlastní bolesti stihl vrhnout provinilý výraz.

„To nic," uklidňoval ho rychle Sirius. Opatrně své ruce vykroutil z jeho sevření a v rychlosti z něj strhl kabát, aby se měl ráno v čem vrátit do hradu. Pak od něj odskočil, když se začala přeměňovat i jeho tvář, a na zem o pár metrů dál dopadl černý chundelatý pes. S hlasitým kňučením pozoroval utrpení, které doprovázelo prodlužování čumáku a přeskládávání kostí do zvířecí podoby.

Nakonec před ním na zemi zůstal ležet tiše skučící vlkodlak. Opatrně došel až k němu a lehl si naproti. Připlazil se ještě o kousek blíže a čumákem se dotkl dvakrát tak velkého čenichu. Vlkodlak utichl, otevřel oči, které měl po dobu přeměny zavřené, a zadíval se do šedivých očisek, která mu byla zvláštním způsobem povědomá. Po chvíli nehybného ticha čenichem šťouch nazpět a pak se otřel o jemné černé chloupky po stranách čumáčku svými šedivými fousy.

Toho večera se zapovězeným lesem potuloval jeden opravdu krotký vlkodlak a pes, který radostně skotačil po jeho boku za doprovodu koled linoucích se z oken Bradavického hradu. Vločky se jim snášely do srsti a Sirius si na vánoce si nemohl přát více, než tohle... Strávit Štědrý večer se svým milovaným vlkodlakem a s krásným pocitem v srdci, který byl následkem jeho dnešního alespoň částečného vyznání ze svých citů.

Teď už to záviselo jen na Remusovi, ale z jeho verdiktu neměl velké obavy, vždyť bylo očividné, že jedna jeho tvář, které po většinu měsíce dřímala skryta v hloubi jeho duše, se ho odmítnout rozhodně nechystala.

***

Dnes se otvírá třetí okénko! U mě tedy druhé, ale čokoládku si dnes můžete sníst z dvířek číslo tři... Jo a dejte si i za Remuse, ju. 🤭