~Procházka~ {WolfStar}

32 1 6
                                    

Štědrý den již pomalu klepal na dveře. Zbývalo pouhých pár dní a podle toho také vypadalo počasí venku. Dnes bylo přímo pohádkově. Huňaté vločky se snášely z nadutých světle šedých mraků, zpoza nichž si sem tam prorazil cestu vřelý sluneční paprsek.

A on to vše musel pozorovat za sklem. Za opatlaným zamlženým sklem nevelkého okna v prázdné kuchyni. Společnost mu dělala jen láhev ohnivé whisky. Nemít tu, už by se dávno zbláznil. Občas přemítal nad tím, co se vlastně změnilo? Stále seděl zavřený mezi čtyřmi stěnami, bez volnosti pohybu, bez očištěného jména. Útočily na něj temné myšlenky, odporné vzpomínky, které na něj číhaly v každém koutku tohoto prohnilého domu. A co bylo nejhorší, vlastně to na něj vše dokupy mělo mnohem větší dopad než chladná cela střežená mozkomory. Před azkabanskými strážnými se alespoň mohl skrýt do své zvěromágské podoby, jejich vliv tak přestal působit. Tady to nešlo, rány od minulosti přicházely i pro záplavu černých chlupů. Nebyly totiž zapříčiněny vnějším útočníkem, ten se nacházel uvnitř jeho hlavy a byl povzbuzován známým okolím. Okolím, v němž prožil jedny z nejhorších let svého mizerného života, a to včetně těch let ve vězení.

Zrovna si hluboce lokl zlatavé tekutiny, aby otupil neodbytné myšlenky, když to najednou zahučelo ve vyhaslém krbu. Prudce otočil hlavu směrem k zeleným plamenům, které vzplály na roštu. Hůlka mu vystřelila z rukávu do dlaně. Jeho pohotovost však rychle opadla, když spatřil známou tvář. V srdci se mu rozlilo příjemné teplo, za nějž výjimečně nemohla jen whisky. Tu teď odložil na kulatý stolek z tmavého dřeva vedle křesla, jež si přisunul k oknu a právě z něj vstával. Pak si však uvědomil, co mu tento člověk postávající pár kroků od krbu, kladl na srdce.

„Kdy-"

„Kdo-"

Spustili oba najednou. Remus se tak nějak unaveně pousmál a pokynul Siriusovi, ať se zeptá první.

„Říkal jsem ti, že se nepotřebuju ptát. Já tě poznám, jsem si jistý, že přede mnou stojí pravý Remus Lupin, nikdo jiný," pronesl sebejistě Sirius. Celá tahle věc ho nesmírně otravovala.

„Nikdy nemáš jistotu," odvětil mírně muž ve světle hnědém onošeném saku.

„Každé tvé další slovo mi ji přináší, ale dobrá," podvolil se s něžností v hlase. „Kdy naposled jsem dobrovolně vstoupil do tohoto domu a proč?"

Remus na něj chvíli bolestně hleděl, nečekal tak vážnou otázku, nakonec však tiše pronesl: „Dva dny po tom, co jsi se dozvěděl, že Regulus zemřel. Chtěl sis odsud vzít něco, co by ti ho připomínalo. Šli jsme sem, když byli tví rodiče někde na večírku, řekl jsi mi ať o tom nikomu neříkám a ani já nevím, co sis vlastně vzal," podrobně mu odpověděl se zamlženým oparem v očích, jak se brouzdal dávnou vzpomínkou.

Sirius krádce, důrazně přikývl vzpíraje se vlastním emocím. „Jsi na řadě."

„Kdo z Pobertů věděl jako první o mém chlupatém problému? A proč zrovna on?" Věděl, že je pro Siriuse tohle téma podobně bolestivé jako předešlé, ale byla to otázka na jistotu. Už jen díky jeho zrazenému uhnutí pohledem, věděl, že je to on.

„Řekl jsi to Jamesovi, protože ses jeho reakce bál nejméně. Já měl v sobě velké předsudky především vůči zmijozelům, myslel sis, že bych mohl chovat stejnou nenávist i ke zrůdám, jakými podle tebe jsou všichni vlkodlaci. U Petera ses nebál, že tě odsoudí, ale očekával si, že z tebe bude mít hrůzu, zpanikaří a třeba i prozradí tvé tajemství... Což by nebylo nic nového," dodal poslední větu hořce.

Užíralo ho, že mu tehdy dával tak malý pocit podpory. Vyčítal si, Remusovy obavy ze své zrady. A ještě více si vyčítal, že tyto obavy v něm zůstali i po letech, když se navzájem podezřívali z věrnosti Voldemortovi. Kolik věcí by mohlo být jinak, kdyby si Remus byl jistý jeho přátelstvím, ovšem Sirius se jednoduše neuměl otevřít pro druhé. Nikdo ho to nenaučil.

V duchu kouzelnaWhere stories live. Discover now