V duchu kouzelna

~Rolničky~ {Hadí doupě}

„Rolničkýý, rolničkýý kdopak vám dal hlas kašpááréék maličkýý nebo děda mráááz!

Rolničkýý, rolničký-"

„Zatraceně, Zabini! Nemůžeš chvíli držet zobák! Jaký děda mráz, co to je zas za podělanou slátaninu, nemůžeš zpívat aspoň normální koledy," vyjel na něj blonďák, který si to právě přihasil z chlapecké ložnice a k uším si útrpně tiskl zelené polštářeky, jenž za normálních okolností sloužily jako dekorace pohovky ve zmijozelské společenské místnosti.

Tyhle vánoce mu byl vážně čert dlužen. Upřímně váhal, jestli by mu nebylo líp, kdyby nakonec přeci jen odjel domů a strávil svátky pod jednou střechou s tím beznosým psychopatem, kterého jim otec nastěhoval na manor.

„Ale Draco, to je normální koleda, slyšel jsem ji jednou zpívat nějaký turisty v Londýně, prý se to s těmahle slovama zpívá v zahraničí," pokrčil rameny Blaise a začal si opět pobrukovat chytlavou melodii.

Draco se skácel s hlasitým zaúpěním na pohovku, opravdu nechápal, proč vlastně opouštěl tu ložnici. I když... vlastně asi věděl proč. Parkinsonová se totiž rozhodla, že jim to tam udělá veselejší, což v překladu znamenalo, že tam natahala krabice plné vánočních řetězů a ozdob a začala šplhat po všem možném, aby nevynechala jediné volné místo, kam by se ty příšernosti daly zavěsit a samozřejmě si k tomu nezapomněla nechat vyhrávat to přeslazené vytí Warbeckové. Při třetí písničce musel vypadnout nebo by se mu snad musely zkazit jeho dokonale bílé zuby.

„Týýý Draco," protáhl snědý zmijozel rozhazující právě třásně na vánoční strom. Blonďák se ani neobtěžoval na jeho slova reagovat, neb mu bylo jasné, že Zabini bude pokračovat i bez ujištění, že ho vůbec někdo poslouchá. „Od kdy vlastně kradeš naše společné polštáře, vždyť v ložnici jich máš aspoň pět, tak proč potřebuješ další? Nebo ty ostatní jsou taky kradený? Že mi nějaký půjčíš," žadonil.

Draco slepě zíral na klenutý strop obkládaný tmavým dřevem. Kam se to sakra dostal... To tady vážně nemohl zůstat nikdo jiný, než vánocemi posedlá Parkinsonová a šílený Zabini? Vlastně tu ještě byl Theo, možná by ho mohl jít najít, beztak bude zahrabaný někde v knížkách. S myšlenkou na klidné prostředí knihovny se zvedl z pohovky a vyrazil k východu z hadího doupěte.

„Hej Draco, kam jdeš!" houkl na něj Blaise právě zamotaný v jednom ze stříbrných řetězů, který se snažil umístit na krbovou římsu. „Víš, co když jsi na kamaráda tak ošklivý, tak já si ty polštáře nakradu sám," uraženě se nechal slyšet se založenýma rukama na hrudi.

„Pro mě za mě si odsud třeba odnes celou pohovku, ale na moje polštáře nešáhneš." No co, tak si je nakradl, ale nehodlal spát jen na tom proleželém něčem, čemu se ostatní odvažovali říkat polštář a na začátku roku to osaměle leželo na jeho matraci.

Kamenná zeď se před ním rozestoupila a on vykročil na chodbu, nedošel však příliš daleko, neb zpoza prvního rohu se proti němu vyvalila hromada sádla a sirupových košíčků.

„Jeee promiň, Malfoyi, nějak jsem tě přehlíd," zahuhlal s plnou pusou Goyle, když do něj vrazil a pokračoval nerušeně ve své cestě dál. Však co, vrazil přeci jenom do Malfoye, že jo, co by se mohlo stát, pomyslel si ironicky Draco. Ten tu opravdu chyběl...

Prohrábl si rukou vlasy, aby urovnal škody, které náraz Gregoryho napáchal a chystal se vydat ke schodišti ze sklepení. Než však stihl udělat byť jen jeden krok, ozvala se zpoza stejného rohu, odkud se vynořil Goyle jemu již známá melodie. Co komu sakra udělal?!

„Šťastný a veselý, Draco." zamával na něj Nott a zmijozelský princ zůstal jen konsternovaně zírat. Takže už to vlezlo na mozek i jemu? „Aaa zvonky dětských let, rozezvoňte svět-"

„-těm co už jsou dospělííí, ať je znova pět!"

„Merline, za co mě trestáš!" zavyl Draco, když se z opačné strany chodby ozval rozjařený Zabini.

„Zvoňte zlehýnka-"

„-stačí chvilinka-"

„-vzpomínka jak rolnička v srdci zacinkááá."

„Juuu Theo, ty to taky znáš? Tak to je pecka! Můžeme dát duet." Blaise si spiklenecky promnul ruce. „Skočíte se mnou do kuchyně pro horkou čokoládu? Goyle to všechno nemohl pobrat," aniž by čekal na jejich odpověď, oběma se zahákl za předloktí a vyrazil k obrazu s mísou ovoce, který se nacházel nedaleko vchodu do mrzimorské koleje. „Zazpíváme si do kroku, co říkáte, hmm? Draco může zatím jen poslouchat, aby se to taky naučil. Aaa Tři-čtyři!" napočítal jim, aby začali společně a dvojhlasně spustili:

„Sláva už je sníííh, jedem na sanííích, kluci křičíí zvonek zní-"

„Ty vole, vy fakt nejste normální. Nejdřív rolničky teď zas zvonečky. Nemůžeš si sakra vybrat jaký cingrlátko tam vlastně je?" rozhodil Draco ruce do stran a praštil tak levačkou Zabiniho do žaludku, začínala ho bolet hlava a hádal, že migréna na sebe při tomhle tempu dlouho čekat nenechá.

„Neboj rolňajze ještě budou," přidušeně ze sebe vysoukal Blaise. „Tamto byla druhá sloka a tohle je naopak začátek, tam zní jen zvonek, v refrénu jsou i ty rolničky." poučil ho s prstem diplomaticky zdviženým. „Poď Theo, ukážeme mu, co tam je." Černovlasý knihomol přikývl a dalším pokýváním si daly znamení ke startu.

Kupodivu nezazněl dvojhlas ale hned trojhlas. Malfoy s pocitem, že jeho aristokratské já zřejmě zanechal válet někde na podlaze uprostřed chodby vedoucí do zmijozelské společenské místnosti a jeho úroveň klesla hlouběji, než se kdy mohla v prostorách na dně Černého jezera ocitnout, když za střízliva kráčel vstříc horké čokoládě s mudlovskou kolednou na rtech.

A tak se toho odpoledne bradavickými chodbami rozléhal bujarý zpěv tří zmijozelů a jestli jim to Umbridgeová nezatrhla, rozléhá se tam do dnes. Jen se zkuste zaposlouchat, slyšíte to taky?

„...rolničky, rolničky, co to zvoní v nich, maminčiny písničky VÁÁ-NO-CE A SNÍH..."

***
Asi moje nejoblíbenější... Co na tu partu říkáte? Já je úplně miluju. 😂💚