V duchu kouzelna

~Laskavá budoucnost~ {Lenka & Draco}

Byl Silvestr.

Ve Velké síni se již sešli studenti, aby společně oslavili příchod nového roku. Letos jich bylo opravdu mnoho. Každý toužil opět zažít kouzlo svátečních Bradavic, ohřát se v bezpečí domova, které hrad nabízel. Draco však tuto touhu nesdílel. Ztratil několik domovů včetně toho bradavického. Nepatřil mezi statečné lidi, co právě vděčně usedají ke stolu - narozdíl od nich si to nezasloužil. Alespoň to byl jeho osobní pocit.

Miloval Bradavice, vlastně je vnímal stejně, jako ostatní - bylo to jeho útočiště, přestože se často tvářil, že tomu tak není. Teď po válce se vše změnilo. Nenáviděl to tu... Nebo spíš nenáviděl sám sebe. Nepříslušelo mu chodit po chodbách, do nichž vpustil tetu Bellu v doprovodu dalších smrtijedů. Nikdy z hlavy nevymaže obraz uhasínajících svící, rozhněvaný bouřící strop a zvuk tříštěného skla. Společně s tím vším se roztříštila i jeho duše.

Pocit viny ho sžíral do morku kostí a právě proto dnes mučednicky zamířil na Astronomickou věž. Křečovitě svíral ledové zábradlí a zíral do dálky před sebou. Odmítal shlédnout dolu. Věděl, že by mu před očima okamžitě vytanulo do tmy se propadající Brumbálovo tělo. Neměl toho dědka rád, ovšem to neznamená, že by mu přál takový osud. Neměl ho rád jako ředitele, ani jako člověka, ale chápal jeho význam ve válce. Věřil v něj, i když by to nikdy nepřiznal nahlas. S příchozí Brumbálovou smrtí, odešla veškerá Dracova naděje.

Ale jednoho dne se opět vrátila. Do jeho života totiž vstoupila ta nejméně očekávaná osoba, která začala sesbírávat každý jediný střípek a postupně je opět skládat v celek. Za tenhle dar paradoxně taktéž vděčil smrtijedům. To, co mu vzali, zase vrátili. Ovšem za jakou cenu?

Jeho dlaň překryla příjemně teplá drobná ručka, sklonil hlavu a připnul k ní své oči. Její zápěstí zdobil náramek z různobarevných korálků a na křehkých prstech se skvělo několik tenkých kroužků. Obrátil svou vlastní dlaň. Chvíli nechal prsty napnuté, jako by snad chtěl porovnat o kolik, jsou ty jeho delší, nakonec je však propletl s jejími.

Ztratil toho mnoho, ale Lenka ještě víc. Za mnohé z těch hrůz byl zodpovědný a ona ho stejně přivítala s otevřenou myslí. Do teď nechápal, jak může být ta holka schopná nesoudit, prakticky bez trestu dávat druhé šance. Nezanevřít. Když tenkrát v noci sešel do sklepení jejich sídla, aby jí donesl něco k jídlu, aby pomohl alespoň tak, jak mu to možnosti dovolovali, čekal, že odmítne, že se ho bude bát. Jenže to se nestalo. Když se vplížil do cely, našel ji v opravdu zbědovaném stavu, ale při vědomí. Seděla opřená o kamennou zeď s nepřítomným pohledem v očích a tiše si pobrukovala nějakou melodii.

Nikdy nezapomene na ten moment, kdy si před ní klekl, pomalu natáhl ruku s hrnek vlažného černého čaje a snažil se srovnat si v hlavě, jestli to byl dobrý nápad. Ve vteřině se zatvrdil, že ano. Lenka se na něj tehdy usmála. Jistě měla bolesti, muselo jí být velmi zle, už celé tři dny strávila zavřená v podzemí domu jeho rodičů odtržená od svých blízkých. A přesto se na něj usmívala. To ho naprosto odrovnalo a vzalo mu veškeré pochybnosti o správnosti rozhodnutí. Poprvé za hodně dlouhou dobu si byl jistý, že se nevydal chybným směrem. Zdrceně se posadil k protější zdi a v tichosti jí dělal společnost, zatímco upíjela z hrnku. Do podzemí se pak plížil opakovaně, nosil jí jídlo, sem tam vyléčil některé ze zraněních a povídal si s ní. Věřil, že pro ni byl oporou, ale mnohem větší oporou byla ona pro něj. Dokud nepřišel Potter a nevysvobodil ji z pekla Malfoy manoru. Pak zůstal opět sám. Ovšem hřála ho myšlenka, že je Lenka dost pravděpodobně v bezpečí.

Zatřepal hlavou, zase se nechal vtáhnout do víru vzpomínek. Poslední dobou to dělal až moc často. Odtrhl zrak od podobně bělostné pokožky, jako byla ta jeho a obrátil hlavu na bok. Střetl se s Lenčiným zasněným pohledem. Stejně jako tehdy, i dnes se na něj usmívala.

„Strachopudové," ozvalo se jemně, „máš jich plnou hlavu."

Draco pozvedl jeden koutek úst v úsměvu. Zvedl volnou ruku a zastrčil jí za ucho neposedný pramen dlouhých blonďatých vlasů. Při tom pohybu zároveň láskyplně pohladil jizvičku vedle rtu, která již téměř splývala s bledou pletí. Lenka vždycky věděla, co potřebuje. Znala jeho kostlivce ve skříni a veškeré stíny. Jakákoliv slova byla zbytečná, sám se musel vypořádat s vlastní minulostí a učinit tak bylo rozhodně snazší s tichou podporou dívky, jíž miluje a ona mu lásku oplácí.

Ani toto si nezasloužil, ale vděčně něžné city přijímal, netroufal si odhadovat, kde by bez nich teď byl. Možná na druhé straně zábradlí.

Hodiny začaly odbíjet. Někde pod nimi začali bradavičtí studenti i zaměstnanci společně odpočítávat. V posledních vteřinách se k nim připojily i dva docela tiché hlasy. Jeden překypující nadějí v lepší zítřky a jeden čistě naplněný radostí z nevšednosti všedních dní.

„Pět."

„Čtyři."

„Tři."

„Dva."

„Jedna."

Velká síň propukla v jásot a nad Bradavicemi se rozprskla barevná světla doprovázená zpěvem školního sboru.

Ta chvíle byla přenádherná.

Draco se sklonil a věnoval havraspárce téměř motýlí polibek. „Sťastný nový rok, Lenko," zašeptal do jejích rtů.

„I tobě, Draco. I tobě." Její dech ho s těmi slovy polechtal na tváři. Rozpletl jejich prsty a prehodil paži Lence kolem ramen. Přitáhl si ji blíže do obětí a hlavu něžně položil do jejích kadeří.

Společně pozorovali novoroční oblohu a Draco si byl jist, že kdyby v té chvíli vytáhl hůlku a zašeptal patronovo zaklínadlo, konečně by poznal podobu svého patrona.

Krása toho okamžiku však byla něco tak křehkého a v jeho životě nového, že se bál, aby ji sebemenším pohybem nenarušil.

A tak prostě stál a žil přítomností. Nechal minulost za sebou a byl připraven vzhlížet k laskavé budoucnosti po boku Lenky Láskorádové - ženy, která jeho duši opět dala tvar a roztavila tu kru, již nosil v hrudi, aby mu dokázala, že na tom světě vlastně není až tak zle.

A přesně o tom láska je.