V duchu kouzelna

~Čajový dýchánek~ {Snamione}

Netušila, jestli to byl dobrý nápad, ale už tu stála, tak proč sakra bylo tak těžké na ty dveře zaklepat? Vždyť přišla jen ze studijních důvodů... Jo jasně, proto taky ve zvětšené vnitřní kapse hábitu schovávala úhledně zabalený balíček. Sama nad sebou zakroutila hlavou, proč si něco nalhávat.

Odhodlaně zvedla ruku a třikrát na tmavé dřevo poklepala kloubky prstů.

Chvíli vyčkávala, pak ji však odvaha znovu opustila, navíc to vypadalo, že stejně nikdo neotevře, ale v momentě, kdy se začala obracet k odchodu, se dveře prudce rozlétly.

„Potřebujete něco, slečno Grangerová, nebo jste se mě pouze rozhodla obtěžovat vaší přítomností i na Štědrý večer?" přivítal ji svým typickým odměřeným tónem. Upřímně přesně tuhle větu čekala, zřejmě už po šesti letech, kdy jí byl profesorem, nebylo tak těžké odhadnout jeho reakce.

„Spíše ta druhá možnost... Víte Harry a Ron odjeli na vánoce na Grimmauldovo náměstí. Já původně měla jet za našima, jenže z toho na poslední chvíli sešlo, rozhodli se vycestovat do zahraničí za příbuznými, takže mě napadlo, jestli byste neměl čas na mimořádnou hodinu nitrobrany. Přeci jen během vánočních prázdnin jich asi moc nestihneme, pokud zítra vyrážíte pryč z Bradavic..." odrecitovala předem nacvičený monolog a poslední větu nechala viset ve vzduchu, jakožto otázku, na kterou by neměla znát odpověď.

„A nevíte, kam bych asi tak jel?" pozvedl jedno obočí a ruce si založil vyčkávavě na hrudi. Ne to opravdu netušila, a proto teď stála před otevřeným vchodem do jeho komnat, v kterém však překážel on.

Pokrčila rameny, „třeba máte vlastní plány."

„Ano, to vskutku mám," kysele se zašklebil. Jedním ramenem se opřel o futra a čekal, co z ní vypadne teď. Upřímně se celkem dobře bavil.

Tou větou jí zboural celou její sebedůvěru. Jasně, že měl lepší program na Štědrý večer, než se hrabat v její hlavě, jak si vůbec mohla myslet, že by ji pod touhle záminkou pozval dál? Zpočátku se jí to vůbec nejevilo jako špatný plán, teď by si za takovou pitomost nejraději nafackovala.

„V tom případě nebudu obtěžovat, promiňte, že jsem vás vyrušila," zamumlala, tváře jí hořely červení. Pak se jediným pohybem otočila k profesorovi zády a vystřelila chodbou pryč. Hlavně co nejdál od komnat zdejšího lektvaristy.

„Grangerová, stůjte," zastavil ji hluboký hlas, v kterém byl slyšet jakýsi rezignovaný povzdech. „Možná, že bych si nějaký ten čas našel, když jste pro studium nitrobrany tak zapálená, že ani o vánocích si nedáte pokoj." Dívka se k němu váhavě otočila zpátky, a když hlavou kývl dovnitř svých komnat, neubránila se jemnému úsměvu.

Pravdou bylo, že domů neodjela právě kvůli němu. Rodiče opravdu odjeli za příbuznými, ale ona měla odjet s nimi. Místo toho je požádala, jestli by letos nemohla zůstat přes prázdniny na hradě, neb potřebovala dohnat nějaké učivo. Do teď nechápala, jak jí něco takového mohli uvěřit. Každopádně tady zůstala, protože tušila, že Snape na Vánoce bude opět sám, jako každý rok. Aspoň si tedy nikdy nevšimla, že by snad ve svátky odjížděl za nějakou svou rodinou nebo se více zapojoval do komunikace s kolegy. Možná si říkáte, že ani jedno nedělá proto, že jednoduše po samotě touží, ale vždyť na Vánoce nechce být sám nikdo... Nebo snad ano?

„Dáte si čaj?"

Slyšela dobře? S ústy otevřenými dokořán se na něj podívala od dveří, které za sebou právě zavřela. Až po pár dlouhých vteřinách, když si uvědomila, jak asi musí působit její vzezření, za jeho pobaveného úšklebku zaklapla pusu. Nebylo to sice poprvé, co jí nabídnul něco k pití, ale po tom ne zrovna přívětivém výstupu na chodbě by lhala, kdyby řekla, že ji tím nezaskočil.