V duchu kouzelna

~Lovely~ {Snarry}

„Seveee!"

Severus byl už dobrého půl dne zavřený v laboratoři, když se ozvalo hlučné zavolání. Nebýt jeho schopností získaných lety strávenými životem dvojího agenta, jistě by sebou polekaně trhl a do lektvaru by tak ukáplo o jednu kapku dračích slin navíc, což by jeho dosavadní práci zcela zničilo.

Naštěstí se tak nestalo. Uhasil plamen pod kotlíkem a zastavil proces v něm, než se vydal zjistit, co tak naléhavého Harry potřebuje, když kvůli tomu huláká na celý dům.

Našel ho sedět na koberci před krbem. Na zemi měl položenou nějakou knížku. Právě si velmi pečlivě prohlížel jeden obrázek v ní. NE, to nebyla knížka, bylo to fotoalbum a vzhledem k tomu, že se v něm fotografie nehýbaly, šlo o mudlovské snímky.

„Tady jsi!" vesele vykřikl Harry, když zvedl zrak od fotografie. „Sedni si ke mně." Dlaní poklepal na měkký béžový koberec a o kousíček se posunul, aby mu udělal místo před krbem. Severus na něj pochybovačně zíral. To si má prostě jen tak sedat na podlahu, když se o půl metru dál nachází měkká a nanejvýš pohodlná pohovka? „Náhodou se tu sedí dobře, ale jestli opravdu tolik toužíš sednout si na pohovku jako spořádaný člověk, jsem ochoten ti vyhovět, pane zpohodlnělý."

„Mohl bys přestat být drzý?" napomenul ho, ale koutek úst se mu vyhoupl do jemného úsměvu.

„Nemohl, to bych se ti pak už nemusel taky líbit." Harry se samolibě zazubil, pak na Severuse laškovně zamrkal: „Nepřipadá vám snad drzý brýlatý nebelvír sexy?"

„Ne," kysele se zašklebil. „Ale můj drzý brýlatý manžel ano," opravil ho, neb mu předešlá verze spíše evokovala Pottera seniora než juniora.

„Promiň, nějak mi nedošlo, jak to vyznělo," trošku rozpačitě se uchechtl. „Myslím, že táta se při téhle otázce musel obrátit v hrobě. Asi by mě vydědil, kdyby věděl, že jsem se oženil právě s tebou."

„To bezpochyby," zavrčel se zaťatými zuby, James Potter nebyl zrovna tématem, co by si teď přál rozebírat. „Co jsi mi potřeboval? Musím se ještě vrátit do laboratoře."

„Severusi jsou vánoce! Zítra je Štědrý den a ty jsi neustále zavřený v té své laboratoři," poslední slovo vyplivl velmi podrážděně, začínal být totiž na tu jeho laboratoř silně alergický. „Jestli tam strávíš i celé odpoledne, zřejmě na ni začnu žárlit," rozhodil zoufale rukama. Vážně neměl nic lepšího na práci než stále míchat ty břečky? Chápal, že je to něco, co má opravdu rád, ale Harryho snad miloval, tak jak to, že za chvíli budou mít lektvary přednost i před ním?

Severus si otráveně povzdechl. „Vážně teprve začneš žárlit? Já myslím, že už žárlíš. Žárlíš na neživou směs v kotlíku, víš to, že ano? Takže abychom si to ujasnili, je to zcela nesmyslný pocit," shrnul tak svůj názor na celou tuto situaci.

„Ano, je to neživá věc... Ale na tu se dá také žárlit. Vzpomeň si, jak jsi se choval ty, když jsem ještě chodil trénovat famfrpál třikrát týdně. Myslel jsem, že jestli s tím v čas neseknu přelomíš mé koště vejpůl."

„Což by se také stalo," souhlasně přikývl muž stále postávající ve dveřích svého obývacího pokoje. Znovu zalétl pohledem k fotoalbu na zemi. Z té dálky nerozeznal, kdo na snímcích je. „Co to máš?" zeptal se tedy smířlivě a nakonec se rozhodl, i když velmi neochotně, usednout na koberec vedle něj. V tu ránu se oči za kulatými brýlemi rozzářily.

„Našel jsem to zapadlé v kumbále mezi krabicemi, které tam jsou uklizené po stěhování. A volal jsem na tebe, protože bych rád věděl, jestli jsi tohle ty." Ukazovák namířil na první fotografii na stránce, kde u vánočního stromku seděl asi čtyřletý kluk, v dlaních svíral nějakou pohádkovou knížku, v obličeji měl až moc zamyšlený výraz na to, že šlo jen o pohádky a okolo něj ležely poházené dřevěné hračky.